neděle 24. září 2017

38/2017



Tenhle týden jsem byla fakt na hromadě, dokonce jsem musela s velkou lítostí odpískat naše tradiční setkání s Marťou a Markét (naštěstí se nám podařilo najít náhradní termín za měsíc) ...
Ještě nejsem stopro fit, takže se pořád léčím, dopuju vitamíny, čajíčkuju a těším se z Eliščina lištičkového obrázku ♥

Dobrý start do dalšího týdne a ať těm podzimním plískanicím odoláte lépe než já!!!

čtvrtek 21. září 2017

...



Jsem nemocná a energie a síly pomálu, ale chtěla bych si v těch knižních příspěvcích zachovat nějakou kontinuitu, tož šestka ze začátku července dnes alespoň takhle telegraficky:

Klidně ano.
Rozhodně ano.
Ne.
Klidně ano.
Klidně ano.
Ne.

STOP.
 

neděle 17. září 2017

37/2017



Po tréninku ...
V sobotu Eli zahájila sezónu v tátově fitku, kam si s ním nárazově chodí zablbnout do tělocvičny - baví ji hlavně různé opičí dráhy a k dokonalosti už dovedla svou hvězdu :-)

pondělí 11. září 2017

Letošní ZOO ...


Do naší ostravské ZOO chodíme každý rok -
jednak jsme patrioti a jednak tam v jednom kuse něco nového budují 
a něco starého vylepšují, takže je pořád na co koukat.
Tentokrát jsme vyrazili první školní den -
Eli se "učila" jen dvě hodiny, oba jsme měli dovolenou
a bylo hezky, takže nebylo o čem :-)
Měli jsme štěstí, že ZOO byla poloprázdná, v některých pavilonech jsme byli úplně sami,
svítilo krásně sluníčko, nebylo vedro a až na malou přeháňku na konci prostě luxus ...

























A ještě pár povedených  fotek od Elišky ...











neděle 3. září 2017

35/2017



 A zítra je to zase tady - náš malý druháček ♥

Přeji všem školákům šťastné vykročení do nového školního roku
a hlavně ať vás to tam baví!!!

sobota 2. září 2017

Dneska 10 ...




Povídkový soubor Vymítání anděla přináší reprezentativní výbor z díla moravského prozaika Zdeňka Grmolce, který ve svých krátkých prózách otevřeně navazuje na tradice české literární expresionistické školy. Příběhy zasazené především do venkovského nebo maloměstského prostředí tak vedle typicky expresionistických motivů skepse, strachu, samoty, úzkosti, zklamání, rozčarování a rezignace ozvláštňují výrazné lyrické prvky, dodávající jednotlivým povídkám specifickou poetiku. Originální příběhy o lásce, smrti, nemoci, Bohu nebo víře v době komunismu jsou napsány kultivovaným jazykem plným krásných obrazných pojmenování ... Určitě se chystám si od Zdeňka Grmolce přečíst ještě něco dalšího - láká mě třeba biografický román Divoká bolest Viléma Mrštíka.

Protože mě uchvátilo Jezero, chtěla jsem si od Biancy Bellové přečíst i její další knihy. První z nich byl Sentimentální román, útlá knížka se sytě růžovou obálkou s obrázkem oprátky naznačujícím, že název asi nebude myšlen tak úplně vážně ... A Sentimentální román není opravdu sentimentální ani trochu.  Dva lidé, kteří dospívali v dysfunkčních rodinách na konci osmdesátých let, se po patnácti letech znovu setkávají a během jediného dne ze vzpomínek a společných zážitků, najednou viděných ze dvou odlišných pohledů, skládají mozaiku svých životních příběhů. Vracejí se ke starým křivdám, řeší otázky viny a neviny, snaží se najít cestu jeden ke druhému a získat šanci na nový začátek ... Nevšední a originální, místy drsně vulgární, ale i citlivé  ... a ani stopa po sentimentu. Jezero mě zasáhlo o dost víc, ale i Sentimentální román dokazuje, že Bianca Bellová psát opravdu umí.

Román Rubikova kostka Vratislava Maňáka je příběhem mladého učitele, který přijíždí do rodné Plzně na oslavu dědečkových sedmdesátých narozenin. Na pozadí příprav velké rodinné sešlosti tu pak vyplouvají na povrch jeho vzpomínky na dětství a dospívání, dávné křivdy a tajnosti. Maňák dokázal skvěle vykreslit psychologii jednotlivých postav a mezilidské vztahy, román je psán krásnou, barvitou češtinou s přesnými dialogy. Příběh je tu skládán postupně a z více vrstev, takže orientace v jednotlivých dějových liniích je zpočátku poněkud složitější. Zaujaly mě "anketní" pasáže věnované padesátým letům minulého století a měnové reformě, jejíž ne/přijetí mělo v Plzni hodně dramatický průběh. Nějaké mouchy to má, ale za mě Rubikova kostka ano.

Neobvykle znějící jméno Jakuba Katalpa je pseudonym mladé české spisovatelky a výtvarnice Terezy Jandové. Z jejího mnohovrstevnatého románu Němci jsem byla fakt hodně nadšená a přečetla jsem ho jedním dechem. Přestože je kniha poměrně rozsáhlá, členění textu do kratších kapitol, nádherná čeština, obratná stylistika a specifický vyprávěcí styl autorky - na první dojem syrový a strohý - dělají z románu Němci extrémně čtivou záležitost. Alespoň pro mne teda. A samozřejmě příběh - v literatuře obecně poměrně častý model vyprávění o životních osudech obyčejných, "malých" lidí na historickém pozadí "velkých" dějin. Němci obsáhnou téměř celé dvacáté století, to nejpodstatnější se tu odehraje především v jeho první půli od roku 1910, kdy se narodí hlavní hrdinka Klára, přes složité a bolestné období druhé světové války až po odsun sudetských Němců. Ale jak už to v životě bývá, to minulé velmi výrazně ovlivňuje a poznamenává to současné - tři sourozenci se na sklonku století scházejí na pohřbu otce Konráda Mahlera, kterého po narození vlastní matka opustila a dala na vychování do náhradní rodiny. Při vyklízení otcova bytu se pak dcera, žijící s rodinou v Anglii, rozhodne pátrat po životě a minulosti své skutečné německé babičky Kláry, kterou Konrád bytostně nenáviděl a pokud o ní zřídka mluvil, vždycky ji tituloval "ta svině". Pohled Jakuby Katalpy na komplikovanou historii česko-německých vztahů je velmi neotřelý a nestranný, hodně mě bavil její zvláštně odtažitý styl vyprávění, kultivovaný jazyk a hlavně rozmanitost všech těch malých i velkých osudů, které se krátce nebo na delší dobu v románu vzájemně protnou. Němce vám doporučuji všemi deseti a rozhodně se chystám přečíst si i autorčiny další knížky.

Hodně mě bavil i román Dům spánku britského prozaika Jonathana Coea, odehrávající se v domě Ashdown na mořském pobřeží, a to ve dvou časových rovinách - v době, kdy dům sloužil jako vysokoškolská kolej (1983 - 1984), a pak v roce 1996, kdy Ashdown využívala soukromá klinika pro léčení poruch spánku. V jednotlivých kapitolách se tyto dvě časové roviny pravidelně střídají a nespojuje je jen místo, ale i hlavní postavy, které tu kdysi studovaly a po letech z různých důvodů přijíždějí do Ashdownu zpět. Vedle hlavního motivu, jímž je fenomén spánku a jeho poruchy, snění a lidské (ne)vědomí, tu Coe tematizuje i otázky genderu, feminismu, sexuální identity a změny pohlaví, filmu a filmové kritiky nebo obecně psychologické prvky. Román udržuje čtenáře v napětí díky prvku podivného tajemství, které zřetelně prostupuje celým vyprávěním a postupně vychází najevo. Jeho struktura je na první pohled velmi komplikovaná a vyžaduje pozorného čtenáře, odměna pak ale přichází v podobě pestré mozaiky, jejíž jednotlivé střípky a zdánlivě nepodstatné detaily a souvislosti skládají dohromady silný příběh, vrcholící v překvapivých odhaleních a neuvěřitelných pointách ... Při čtení téhle knížky určitě neusnete :-)

Knih o holocaustu jsem za ta léta přečetla už celou řadu a musím říct, že Osvětimská knihovnice Antonia G. Iturbeho patří k těm nejlepším. Životní příběh Dity Krausové, která do Osvětimi přijela v prosinci 1943 z Terezína a ve svých čtrnácti letech se tu na dětském bloku č. 31 stala správkyní skromné knihovny, posloužil Iturbemu jako inspirace pro vytvoření hlavní postavy románu Dity Adlerové. Prosincový transport (obdobně jako ten ze září 1943) byl výjimečný tím, že lidé neprošli klasickou selekcí a všichni, včetně dětí a starých lidí, byli umístěni v tzv. rodinném táboře, který měl být jakousi "výkladní skříní" tábora, kdyby jej navštívila kontrola z Mezinárodního červeného kříže. Historická fakta a skutečně žijící osoby (Fredy Hirsch, Rudolf Vrba, Josef Mengele atd.) tu autor propojuje s fiktivními motivy a postavami a přestože jde o poměrně rozsáhlý román, jeho vyprávění má spád, je napínavé, strhující a dojemné. Sama Dita Krausová v jednom rozhovoru pronesla, že "na popsání holocaustu nejsou slova" ... nicméně Iturbe přece jen ta správná slova našel a Osvětimská knihovnice je v jeho podání působivým svědectvím o době a místech, v nichž lidský život neměl žádnou cenu. Sympatické je, že autor prvoplánově neždímá ze čtenáře slzy a nějakým laciným způsobem nejitří jeho emoce; při tomhle typu literatury je ale více než samozřejmé, že se citovým projevům prostě neubráníte ... Osvětimská knihovnice by měla být povinnou četbou na středních školách a přestože se kniha logicky nečte lehce, díky autorově vypravěčskému talentu vás naprosto pohltí, a třebaže vám zůstává rozum stát nad promyšlenou nacistickou zvráceností a systematickou brutalitou, přesto je to román o naději, nezdolné lidské síle a víře. Určitě si ji přečtěte.

Před časem se mi do rukou dostala kniha německé spisovatelky Kathariny Hageny O spánku a mizení a líbila se mi natolik, že jsem si chtěla přečíst i její Chuť jablečných jadérek, která vyšla o tři roky dříve. Román, zachycující osudy tří generací žen jedné venkovské dolnoněmecké rodiny, je především o vzpomínkách, dávných láskách, dětství a vůni letního ovoce. Asi si z toho úplně nesednete na zadek a jestli zrovna hledáte akční a adrenalinovou četbu s překvapivými dějovými zvraty, jste tu špatně. Pokud si ale vychutnáte Chuť jablečných jadérek jako svého druhu báseň v próze a necháte se unášet pomalým tempem vyprávění, specifickou poetikou a sugestivně popsanou letní atmosférou ve starém venkovském domě a jeho okolí, určitě si román Kathariny Hageny užijete.

Román Vernon Bůh Little od DBC Pierra jsem vracela nepřečtený, protože jsem při úklidu knihovny zjistila, že ho máme doma :-) Takže než si ho přečtu z "domácích zdrojů", alespoň něco málo z oficiální anotace: Román Vernon Bůh Little je hořkou komedií situovanou do zapadlého městečka v Texasu. Vernonův spolužák Jesus přišel jednoho dne do školy ozbrojen, při hodině matematiky začal bezhlavě střílet do svých spolužáků a nakonec obrátil zbraň proti sobě. Veřejnost logicky požaduje viníka, jenže vrah už nějak není k dispozici. Místo něj to schytá Vernon: rozlícení občané jsou přesvědčeni, že musí mít v masakru prsty. Stojí sám proti všem, proti své slepcoidní matce, úchylným psychologům, hloupým úředníkům i úplatným policajtům.

Když anglická spisovatelka Ruth Hogan v roce 2012 onemocněla rakovinou a nemohla po chemoterapiích v noci spát, napsala svůj literární debut - román Sběratel ztracených věcí. Titulním hrdinou knihy je tu starý spisovatel Anthony, který kdysi ztratil vzácný dárek od své snoubenky a celá léta se snaží svou chybu odčinit. Ztraceným věcem jiných lidí, které shromažďuje ve svém domě, vdechuje nový život tím, že o nich píše příběhy. Celý projekt má potom dokončit jeho asistentka Laura, jíž Anthony spolu s domem toto své životní poslání odkazuje. Ve dvou časových rovinách se tu odehrávají dva silné lidské příběhy - tu současnou představuje Laura, tu čtyři desítky let starou mladá dívka Eunice, která se stává asistentkou u majitele nakladatelství Bombera. Pomyslný třetí plán pak tvoří mikropříběhy inspirované jednotlivými ztracenými věcmi a "jejich" lidmi, ty mě bavily fakt hodně. Rozmanitá plejáda postav, spolu s originálním námětem a autorčiným láskyplným přístupem k těm nejobyčejnějším lidským příběhům činí ze Sběratele ztracených věcí milé, dojemné a pohodové čtení, přestože drobné výtky mám (např. mi moc neseděla duchařská linka příběhu, která byla z mého pohledu zbytečná). A zajímavost na závěr - podobně jako hrdina knihy i sama Ruth Hogan sbírá ztracené věcí a všechny pak dokumentuje na svém Instagramu

Africká literatura mě doposud celkem míjela, ale Amerikána nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie mě naprosto okouzlila. Je totiž nádherným románem o vztazích, lásce, lidské sounáležitosti a především o africké mentalitě, černošství, rasové identitě a jejím vnímání, o pocitu vyhnanství, úskalích imigrace a potřebě člověka někam patřit, mít svou cenu a žít naplněný život.  Poutavý příběh dvou mladých Nigerijců - Ifemelu a Obinzeho  - přináší dva odlišné pohledy na otázku imigrace. Zatímco Ifemelu odchází do Ameriky legálně studovat na univerzitu a přes počáteční nesnáze se tady stává úspěšnou blogerkou, která píše o americké společnosti z pohledu africké černošky a je tak svým způsobem hlasem své komunity, její přítel Obinze odjíždí do Londýna ilegálně a tvrdě tu zakusí všechna příkoří a problémy nechtěného žadatele o azyl. Nigerijská, americká i anglická linka příběhu se tady v pravidelných intervalech střídají a autorka ve vzpomínkách i současné životní realitě hlavních hrdinů přivádí na scénu spoustu zajímavých postav a tematizuje řadu palčivých problémů. Amerikána je také románem o návratu a  velkém poutu k rodné Nigerií, třebaže je život v ní tak těžký a komplikovaný ... Díky autorčině obrovskému vypravěčskému talentu, tematické pestrosti, atraktivnímu pohledu na imigrantskou komunitu, osobitým postavám, nevšedním postřehům, krásnému, bohatému jazyku a výborným dialogům má tahle výjimečná a strhující kniha spád a  navzdory své značné rozsáhlosti se čte naprosto skvěle. Amerikána je jedním z těch skutečně velkých ambiciózních společenských románů s potenciálem oslovit celé generace čtenářů. Nenechte se odradit velkým počtem stran a rozhodně si ji přečtěte, protože je vážně, vážně skvělá.