sobota 26. srpna 2017

34/2017










Dnes na našem lesním hřišti v Bělském lese.
Její fyzičku, energii a svaly bych chtěla mít.
Fakticky ...

Týden u babi a dědy v počtu 7 dětí (6 - 12 let) na 2 dospěláky přežili všichni ve zdraví.
Teda nějaké ty úrazy byly (jak si Eli poctivě a se vší vážností zapsala do deníčku z prázdnin) - rozražené koleno, spáleniny ze skákacího hradu, odřená kolena a natlučený nos ...
Naši včera při hromadném předávání dětí vypadali relativně v pohodě, přestože to muselo šíleně náročné a intenzivní, tak snad přes víkend zregenerují, ať můžou v pondělí normálně do práce :-)
Měli se fajn, ale protože se děcka v takové početné sestavě skoro vůbec nevídají, sžívání bylo trochu složitější a konflikty byly samozřejmě na denním pořádku - hádky, rvačky, hysterické scény, pláč ... 
Nejčastěji se ale prý mezi sebou klasicky řezali sourozenci :-)
Přesto naši tvrdili, že to celé byla sranda a že máme vlastně hodné děti :-)
To oni jsou nejhodnější a zasloužili by metál!
Tak velké díky, babi a dědo, jste nejlepší!!! ♥


sobota 19. srpna 2017

33/2017




Dvě rychlá fota v šatně tanečního studia, kde byla Eliška pět dní na příměstském táboře, takže tenhle týden byl ve znamení tance ...
Měla tam nejlepší kamarádku Ivanku, slečny trenérky byly moc milé a Eli byla z tancování fakt nadšená ...
Olé! :-)
Dneska nástup na týdenní prázdniny u babi Soni a dědy Zbyňka, kde jich bude celkem pět vnoučat, tak snad to naši přežijí ve zdraví :-)


pondělí 14. srpna 2017

...



Dnes mám pro vás další várku knižních tipů (i netipů :-) ...

Miloš Urban patří k mým nejoblíbenějším českým spisovatelům, takže na jeho poslední knížku Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu jsem se fakt těšila. Novela o komplikovaném vztahu amatérského fotografa Matěje a "amatérské" fotomodelky Věry je ale tak trochu jiný Urban. Hodně civilní, komorní a moderní. Marně jsem tam ale hledala to, proč mám jeho předchozí knihy tak ráda. To typicky urbanovské kouzlo tajemného. Nicméně Urban je mistr slova a psát opravdu umí, takže se Závěrka čte fakt dobře.

Mušle Hany Kolaříkové mě opravdu hodně mile překvapila. Silný a citlivě napsaný příběh malé holčičky, kterou poté, co její rodiče emigrují a nedaří se jim ji dostat za hranice, v drsném beskydském prostředí vychovává svérázná babička. Období tvrdé normalizace, syrově krásná horská příroda, výrazně baladické ladění, zajímavé a výborně vykreslené postavy, komplikované mezilidské vztahy ... Kniha plná bolesti, velkého lidského trápení a smutku, ale nesmírně poetická a krásná. Prostě euforie. Doporučuji všemi deseti.

Elie Wiesel, významný židovský prozaik, esejista, dramatik, politický aktivista a také nositel Nobelovy ceny za mír, se celý život výrazně angažoval v propagaci odkazu holocaustu, a to se přirozeně odráželo i v jeho prozaické tvorbě. Román Pátý syn je příběhem mladého muže, jehož rodiče prošli holocaustem, a on postupně hledá klíč k jejich životnímu příběhu. Ze vzpomínek otcových přátel a také z dopisů, které jeho otec stále píše svému synu Arielovi, přestože ten za války v polském ghettu, vinou německého velícího důstojníka přezdívaného Anděl, zahynul. Román je působivou úvahou o vině, odplatě a odpuštění s hluboce humanistickým poselstvím.

Doppler Erlenda Loea je hodně populární a oblíbená kniha, ale musím přiznat, že mě teda nijak zvlášť nenadchla. Hlavní hrdina mi byl nesympatický a místy mě fakt štval, nesedl mi Loeův styl humoru, a to si myslím, že jsem v tomhle ohledu hodně otevřená a liberální, zápletka vyhrocená ad absurdum byla dost nereálná a celkově mi kniha připadala taková naivní, nedotažená a nedomyšlená ... Vím, že v románu Náklaďáky Volvo Erlend Loe na Dopplera navazuje, tak možná je pointa toho všeho tam :-) Každopádně jsem z Dopplera neměla ten pocit výlučné originality, který je všude tak zdůrazňován. Asi nejsem ta správná cílová skupina, protože ten humbuk kolem téhle knihy fakt moc nechápu.

Psychologický román Carol Patricie Highsmith jsem si chtěla přečíst hlavně proto, že jsem věděla o existenci stejnojmenného filmu. Milostný příběh dvou žen z odlišných sociálních vrstev, odehrávající se v Americe padesátých let minulého století, sliboval s ohledem na tabuizované téma homosexuality drama a velké emoce. Měla jsem ale problém se pořádně začíst, kniha mě místy nudila, dialogy mi připadaly takové nemastné neslané, vyprávění nezáživné, chladné a emočně ploché. Musím se podívat na filmové zpracování, docela by mě zajímalo, jestli má větší šťávu ... Soundtrack je každopádně krásný.

Hradem americké spisovatelky Jennifer Egan jsem teda taky hodně bojovala. Nemívám ve zvyku knihy nedočítat, takže jsem to nevzdala ani v tomhle případě, ale chvílemi jsem musela některé odstavce přeskakovat. Neseděl mi styl vyprávění, příliš mě nezaujal ani samotný příběh, postavy byly takové podivné a měla jsem pocit, jako by ani autorka sama nevěděla, kam tím vším směřuje, čemuž příliš nepomohl ani otevřený konec ... Jako je fajn nechat čtenáře příběh domýšlet a interpretovat ho po svém, ale myslím, že je nutné mu dodat alespoň několik smysluplných indicií, což tady neklaplo a takhle zmatená jsem z knihy nebyla už dlouho ...

Georgette píše otci od Anne Gesthuysen bylo naopak příjemné čtení. Dokonce mám už přečtenou i autorčinu prvotinu Jsme přece sestry, z níž jsem nadšená. V poutavě napsaném románu Georgette píše otci se protínají dvě dějové linky - v příběhu Francouzky Lilie, která se spolu se svou německou kamarádkou Hannou a jejím těžce nemocným otcem snaží přijít na kloub záhadě spojené se starým obrazem - rodinným dědictvím,  se zároveň odkrývá životní příběh skutečně žijící francouzské malířky Georgette Aguttové. Fascinující bohémské umělecké prostředí na přelomu 19. a 20. století, láskyplný vztah Georgette a jejího manžela Marcela nebo hluboké citové pouto Lilie k jejímu "náhradnímu" německému otci a kamarádce  - to je to hlavní, proč stojí za to si tenhle román přečíst. Nečekejte žádné výrazné a překvapivé dějové zvraty, tok vyprávění je spíš takový mile poklidný ... ale někdy to bohatě stačí. 


A to je pro dnešek vše ...
Už pro vás chystám další podobný příspěvek,
tentokrát s trochu vyšší hromádkou - 
knížek, o nichž se chci zmínit, bude hned deset ...

Dobrý start do nového týdne!!!

sobota 12. srpna 2017

Výlet do Opavy ...

S Eliškou.

Hlavně do Slezského zemského muzea, kde je aktuálně instalována výstava
věnovaná Janu II. knížeti z Lichtenštejna,
významnému mecenáši a donátorovi Slezského zemského muzea.

Nás s Eliškou ale zajímala hlavně stálá expozice Příroda Slezska.
A pak taky odpolední oběd a procházka historickým centrem s tetou Petrou :-)

Historická výstavní budova Slezského zemského muzea byla postavena v letech 1893 - 1895
podle návrhu vídeňských architektů Johanna Scheiringera a Franze Kachlera.

Madam je připravena na prohlídku :-)

Hned v hale historické budovy je k vidění unikátní preparát Calvina - 
samce slona indického z ostravské ZOO, 
který musel být kvůli abscesu na pravé noze v roce 2015 utracen.
Součástí instalace je filmový dokument o celém náročném procesu 
od přípravy dermoplastického preparátu, přes jeho převoz z preparátorské dílny
a instalaci exponátu až po finální preparátorské úpravy.







V expozici Příroda Slezska Elišku zajímala hlavně ta zoologická část
a obě jsme byly přímo unešené ze sálu s ptáky ...
















Vedle interaktivních dotykových obrazovek,
které Elišku moc bavilo prozkoumávat,
je zoologická část expozice vybavena i barevnými tlačítky -
po stisknutí vám nabídnou zvukové projevy vybraných zvířat
a na vás je poznat, komu zvuky patří.
Pomoct vám mohou nenápadné puntíky stejné barvy přímo u jednotlivých exponátů.
Zábava nejen pro děti :-)


Monstrózně působící model sršní dělnice Elišku taky hodně zaujal ...





Model mršiny zajíce se všemi hmyzími potvůrkami doplněný na interaktivní obrazovce detailním
popisem celého rozkladného procesu, včetně "vizitek" jednotlivých broučků u dětí také boduje.





Rys ostrovid a kočka divoká byli vyloženě milouši ...



Celkově není expozice Příroda Slezska příliš rozsáhlá,
ale je pestrá a je sestavena tak, že má určitě velký potenciál dětské návštěvníky zaujmout.
A "dlouhá" je tak akorát, aby se děti nezačaly nudit :-)
Nám s Eliškou zabrala něco přes dvě hodiny, 
ale do některých místností (třeba k ptáčkům) jsme se vracely.
Popisky k jednotlivým exponátům,
informace na velkoformátových panelech nebo na interaktivních obrazovkách
si už Eli jako školák v pohodě četla sama a vybírala si, co ji nejvíce zajímalo.

Samozřejmě jsme si prošly i další části stálé muzejní expozice
ale ty už Elišku bavily o poznání méně ...

Bydlení v retro stylu - babička měla kdysi stejný stolek - jen s modrou deskou ...



"Naše" Petřkovická - Landecká Venuše vytvořená z krevele.
V Opavě je pouze kopie, originál je v Archeologickém ústavu v Brně (!).


A ještě pár fotek z vyhřáté odpolední Opavy ...

Ptačí vrch s kinetickými ptačími sochami od Kurta Gebauera ...


... historické hradby ...


... nebo minoritský kostel Sv. Ducha, 
v němž jsou pohřbeni někteří příslušníci opavské větve Přemyslovců ...



Samozřejmě jsme si prošly i známou centrální ulici Ostrožnou a Horní i Dolní náměstí,
ale tam už jsem v tom šestatřicetistupňovém vedru neměla sílu fotit 
a zvládly jsme jen výbornou zmrzlinu.

Centrum Opavy je opravdu moc hezké,
postupně se tu opravují historické domy, 
uličky kolem obou centrálních náměstí mají své kouzlo,
přímo v centru je několik příjemných parků
a plno sympatických kaváren a restaurací ...
Takže příště si asi dám Opavu zase trochu jinak a tentokrát bez Elišky :-)

středa 9. srpna 2017

32/2017




Tenhle týden mám dovolenou a jsme s Eli samy doma.
Vlastně jsme furt někde venku.
Happy jak dva grepy :-)

sobota 5. srpna 2017

31/2017



Od E(lišky) k narozeninám ... kapsička plná srdíček ...
Tohle je prostě nejvíc ♥♥♥

pátek 4. srpna 2017

39 ...




Dneska ...

Takže už tradiční foto s Eliškou ♥

Sice skoro za pět minut dvanáct, ale je to tu ...

Jsem zvědavá, jaký ten můj devětatřicátý bude, 
a těším se, co mi přinese ...

A taky si říkám, že na těch selfíčkách musíme s Eli ještě zamakat,
ty nám fakt nejdou :D 


Krásný srpen mějte!!!