pondělí 31. července 2017

...

Protože v poslední době čtu jak "o dušu", mám tu pro vás zase pár knižních tipů,
respektive mých drobných postřehů ke knihám, které se mi podařilo přečíst.

Eliška je teď většinou přes týden na prázdninách u babičky,
a domů si ji bereme vždycky na víkend a někdy na noc, 
takže mám na čtení více času a protože skoro vůbec nekoukám na televizi
a pořád chodím spát hodně pozdě,
hlavně večerní čtení to jistí :-)

Jsem trochu ve skluzu, takže dnes o knížkách, 
které jsem přečetla na samém konci května a začátkem června ...



Román Ratajský les publicisty a novináře Aleše Palána vychází ze skutečných událostí z padesátých let minulého století, kdy byla v lese právě poblíž Ratají nad Sázavou nalezena příliš aktivní a kvůli horlivé propagaci kolektivizace vesnic mezi lidmi nepříliš oblíbená komunistická funkcionářka s prostřelenou hlavou. Historická fakta ovšem Palán využívá jen částečně a doplňuje je o vlastní, čistě vyfabulované motivy, které přetavuje do téměř thrillerové zápletky. Román má tři časové roviny (1952, 1958, 2014), které se pravidelně střídají, stejně jako perspektiva vypravěče.  Není to vyloženě "top", ale protože po formální stránce je Aleš Palán dobrým vypravěčem, schopným efektivně pracovat s jazykem, působivě vykreslit atmosféru a věrohodně se vtělit do několika různých postav, stojí Ratajský les za přečtení. Minimálně pro připomenutí si toho, jak zrůdně komunistická propaganda a justice fungovaly.

Únavu materiálu Marka Šindelky jsem četla víceméně "z povinnosti" - protože letošní Magnesia litera za prózu, protože je autor některými čtenáři a kritiky tak adorován a já pořád nemůžu přijít na to, proč vlastně, a taky proto, že jsem mu chtěla dát ještě šanci. Četla jsem i jeho tolik obdivovanou Mapu Anny a já s ním mám fakt problém. Nevím proč, nedokážu to úplně přesně specifikovat, je to čistě osobní, ale prostě mě tak nějak nebaví ... tím, jak píše, tím, o čem píše, zkrátka nijak ... Únava materiálu tematicky čerpá z aktuální uprchlické krize a více si o knize můžete přečíst třeba tady

Druhou knihu Nely Rywikové Děti hněvu jsem si chtěla přečíst hlavně kvůli tomu, že se odehrává v Ostravě, tedy z čirého lokálního patriotismu :-) Její předchozí detektivní román Dům č. 6 jsem tu ve svých tipech už zmiňovala. Děti hněvu mají také detektivní zápletku, odehrávají se v odlišných a z hlediska vyprávění atraktivních ostravských prostředích od periferie až po regionální politickou scénu, postavy jsou z různých sociálních vrstev, nechybí ani historická linka a příběh má spád. Je to detektivka, takže víc neprozradím ... každopádně mě Děti hněvu jako taková letní oddechovka bavily.

Slezský román, prozaický debut básníka Petra Čichoně, mě zaujal především svou vazbou na syrové prostředí hlučínského Slezska a také tím, jaké kontroverze vyvolal v řadách české literární kritiky. To si prostě nešlo nepřečíst. První dvě třetiny knihy se mi hodně líbily, Čichoň si zvolil výborné téma, protože problematika komplikované historie česko-německých vztahů stále ještě nabízí spoustu prostoru k zajímavé fabulaci. S blížícím se koncem ale román ztrácí svou původní jiskru, detektivní zápletka působí nevěrohodně a vykonstruovaně a finále je takové prapodivné. Nicméně palec nahoru dávám za to, že se tu hodně mluví "po našemu" (to vidím v knihách vždycky ráda) a za atraktivní námět.

K Michalu Sýkorovi mě přivedlo televizní zpracování jeho detektivních románů v sérii Detektivové od Nejsvětější trojice s ústřední postavou olomoucké policejní komisařky Marie Výrové. Všechny dosud natočené televizní filmy (Případ pro exorcistu, Pět mrtvých psů a Modré stíny) jsem si postupně pustila v i-vysílání České televize a musím říct, že Klára Melíšková v hlavní roli mě fakt hodně baví. 
Více se mi líbil román Ještě není konec, v němž se vyšetřovací tým vrací k téměř třicet let staré šokující vraždě v rodině prominentního olomouckého lékaře. Možná až zbytečně rozsáhlé Modré stíny jsou pak zasazeny do akademického prostředí olomoucké univerzity a na můj vkus v nich autor až příliš pracuje s politickými motivy.
Jako chytře a kvalitně napsaná detektivka mě ale obě Sýkorovy knihy opravdu bavily, ať už jde o jednotlivé zápletky, vykreslení prostředí a postav, dialogy nebo sympatické zasazení příběhů do Olomouce.

Knížka Divoká labuť a jiné příběhy  Michaela Cunninghama je souborem drobných povídek-pohádek, tematicky vycházejících z pradávných příběhů a archetypálních mýtů oblíbených hlavně v anglofonním prostředí. Cunningham tu notoricky známé postavy a jejich příběhy (Kráska a Zvíře, Sněhurka, Jeníček a Mařenka, Locika atd.) vykresluje po svém, tak, jak by se mohly odehrát ve skutečném životě, bez všech těch pohádkových leitmotivů a příkras, temně, až mrazivě ... A funguje to velmi dobře. Knihu doplňují krásné ilustrace Yuko Shimitzu.


Tak první hromádku knih máme za sebou,
na další už se pracuje :-)

A pokud máte nějaký dobrý tip, sem s ním, prosím!

Knihám zdar!!!

středa 26. července 2017

Velký úklid ...


Když byla začátkem července Eliška s Jirkou v Chorvatsku, konečně jsem se OPRAVDU dostala k tak dlouho odkládanému a sobě samé tolik slibovanému velkému úklidu knihovny.
A jsem ráda, že jsem to fakt dotáhla do zdárného konce ...
Od jara mám doma své vlastní Ex libris razítko, které jsem si chtěla pořídit už od střední školy, a měla jsem nutkavou potřebu si všechny své léta a s láskou shromažďované knihy konečně "označkovat" :-)
Mám jich fakt spoustu a na mé knihovně je hodně znát to, že jsem vystudovala brněnskou knihárnu a pak češtinu, a taky to, že jsem svého času strávila spoustu hodin poctivým lovením po všech možných brněnských, ostravských a pražských antikvariátech :-)
Jsem na svou knihovnu pyšná a mám ji ráda. 
Uklidňuje mě. 
Mého muže, který mou vášeň pro knihy nesdílí, naopak lehce znervózňuje.
Možná víc než lehce.
Knihovna nám totiž doma zabírá celou jednou stěnu  a je doslova nacpaná.
Možná tak trochu až nad rámec svých možností.
Knihy v ní musím mít z nedostatku místa barbarsky ve dvou řadách.
Smutně za sebou. 
Potřebovala bych další nové police, ale vůbec netuším, kam bychom je doma dali.
Ach jo.
Po letech, kdy jsem nové přírůstky umisťovala do knihovny víceméně impulzivně a tam, kde ještě bylo nějaké místo, jsem si chtěla knihovnu srovnat, protřídit, nechat ji znovu nadechnout a zbavit prachu.
A naivně jsem doufala, že k ní přistoupím racionálně a s chladnou hlavou a že se mi podaří jí trochu odlehčit. 
Vyřadit knihy, které už mi nic nedávají a které nepotřebuji.
Otevřeně přiznávám, že jsem tedy ani náhodou nenaplnila svá velká očekávání.
Odpadlíků bylo ve výsledku zoufale málo.
Shame on me!
A Marie Kondo na mě!  Pokud mě paměť neklame, ve své knize doporučovala vlastnit maximálně 20 knih a zbytek nemilosrdně vyhodit.
Chápete to? Jen 20???!!!
To bych nedala :-)

Každopádně - byl to fakt proces. 
V podstatě mi to s přestávkami zabralo čtyři dny.
Protože pečlivé razítkování.
A protože když jsem ty své knihy jednu po druhé brala do rukou, často jsem se začetla a sumírovala si v hlavě seznam těch, co si určitě chci přečíst znovu a další seznam těch, které jsem si koupila a vlastně ještě nečetla. 
Jako jo, asi mám doma spoustu "zbytečných" knih, ale ani ty, ke kterým se třeba v dohledné době nemám v plánu vracet, jsem nedokázala vyhodit poslat dál. 
Prostě to nešlo.
Nezbývá mi, než doufat v to, že Eliška bude tuhle mou lásku a vášeň jednou se stejným nadšením sdílet a že bude za to, co jí tu po mně v těch knihách zůstane, ráda. 
Že to pro ni nebude přítěž a starost.
Nebo jen velká hromada nepotřebného papíru.
Že až bude jednou větší, najde tam plno věcí.
Spoustu nádherných, zajímavých a poučných příběhů.
Spoustu krásných slov.
Že pochopí, jak je žít s knihami obohacující.
Že UMĚT si číst a milovat to, je ve skutečnosti obrovský dar. 

Zatím to vypadá, že k tomu má více než slušně nakročeno ...

Ale našemu pragmatickému tatínkovi to raději neříkejte :-))

Tak tohle je MÉ krásné Ex libris razítko ♥





Chtěla jsem klasiku na dřevěném štočku a hledala jsem fakt pečlivě.
Věděla jsem, že chci nějaký ptačí nebo stromový motiv, žádnou extravaganci nebo kýč.
Razítko jsem si nechala udělat u Lídy Kejmarové a jsem maximálně spokojená.
Výsledek fakt předčil má očekávání. 
Ptáček je krásně a detailně propracovaný a font se mi taky moc líbí.


Hned na jaře jsem si ho samozřejmě musela vyzkoušet
a jako první jsem si orazítkovala svou "kolekci" Miloše Urbana.

A takhle vypadá razítko poté, co prošlo tou velkou zatěžkávací zkouškou ...
To, že bylo hodně používané, je na něm fakt znát :-)



Stav před ... knihy stropu se dotýkající ...


... z procesu ...




... objevila jsem i spoustu vzpomínek na Brno ...

Diplomku jsem prolistovala, pocítila slabou nevolnost
a zase jsem ji pečlivě schovala až úplně dozadu :-)

Ale našla jsem i knížky, které mě po letech znovu rozesmály -
třeba tuhle Tisíciletou profesora Dušana Šlosara,
který nám na fakultě přednášel Historickou mluvnici češtiny,
s mou kamarádkou Míšou jsme se ho velmi obávaly (a myslím, že jsme nebyly samy)
a až s odstupem času jsem si vlastně uvědomila, jak byl ve skutečnosti skvělý a moudrý.
Srandovní věnování samozřejmě nepsal on,
ale kamarádi, kteří mi jeho knihu dali k narozeninám ...

Skripta ze staroslověnštiny - nechápu, že jsem byla schopná to plynně číst ...


Věnování od mého oblíbeného básníka ... tohle už je autentické :-)

Knihovnu jsem ty dny probírala fakt dlouho do noci,
takže mi neuniklo ani tohle krásné letní svítání ...
Chvíle, kdy se sova může potkat se slavíky :-)


A takhle ji teď zase nějakou dobu neuvidím ...


Hotovo ...
Vím, že to není žádná hitparáda a kdybych měla více místa,
uspořádala bych si knihovnu jinak,
ale momentálně je to naše maximum.
Moje i její ...


pátek 21. července 2017

29/2017



Omalovánky nás pořád baví.
Někdy si u toho s Eli povídáme a sjíždíme cédéčka, jindy nám stačí jen být spolu a poslouchat to ticho a klouzání pastelek po papíře.
Na vyčištění hlavy ideální.
To někdy potřebují i malé, teda vlastně už velké holčičky.
Zkrátka no stress.

sobota 15. července 2017

28/2017



Dneska slibované kino.
Jinak jedeme v prázdninovém modu, přes týden je Eliška u babičky a já jsem taková "do ničeho" - skoro nic se mi nechce, tak snad to bude příští týden lepší a zvládnu tu i něco napsat.
Víceméně se mi daří jen hodně číst.
Aktuálně jsem od ledna na 97 přečtených knížkách a to je půlka července, takže z toho mám fakt velkou radost.
A navíc to klepu, že až na výjimky jsem měla štěstí na samé dobré, lepší, ještě lepší, výborné a přímo vynikající kousky.
Určitě sem časem zase hodím nějaké knižní tipy.

Mějte krásné léto!!!


neděle 2. července 2017

...




Ještě dvě páteční.
Máme velkou radost ♥
Teď už Elinka řádí v Jaderském moři a já se pouštím do dlouho odkládaného úklidu knihovny, tak jsem na sebe zvědavá ...


Krásný začátek prázdnin!!!