sobota 19. srpna 2017

33/2017




Dvě rychlá fota v šatně tanečního studia, kde byla Eliška pět dní na příměstském táboře, takže tenhle týden byl ve znamení tance ...
Měla tam nejlepší kamarádku Ivanku, slečny trenérky byly moc milé a Eli byla z tancování fakt nadšená ...
Olé! :-)
Dneska nástup na týdenní prázdniny u babi Soni a dědy Zbyňka, kde jich bude celkem pět vnoučat, tak snad to naši přežijí ve zdraví :-)


pondělí 14. srpna 2017

...



Dnes mám pro vás další várku knižních tipů (i netipů :-) ...

Miloš Urban patří k mým nejoblíbenějším českým spisovatelům, takže na jeho poslední knížku Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu jsem se fakt těšila. Novela o komplikovaném vztahu amatérského fotografa Matěje a "amatérské" fotomodelky Věry je ale tak trochu jiný Urban. Hodně civilní, komorní a moderní. Marně jsem tam ale hledala to, proč mám jeho předchozí knihy tak ráda. To typicky urbanovské kouzlo tajemného. Nicméně Urban je mistr slova a psát opravdu umí, takže se Závěrka čte fakt dobře.

Mušle Hany Kolaříkové mě opravdu hodně mile překvapila. Silný a citlivě napsaný příběh malé holčičky, kterou poté, co její rodiče emigrují a nedaří se jim ji dostat za hranice, v drsném beskydském prostředí vychovává svérázná babička. Období tvrdé normalizace, syrově krásná horská příroda, výrazně baladické ladění, zajímavé a výborně vykreslené postavy, komplikované mezilidské vztahy ... Kniha plná bolesti, velkého lidského trápení a smutku, ale nesmírně poetická a krásná. Prostě euforie. Doporučuji všemi deseti.

Elie Wiesel, významný židovský prozaik, esejista, dramatik, politický aktivista a také nositel Nobelovy ceny za mír, se celý život výrazně angažoval v propagaci odkazu holocaustu, a to se přirozeně odráželo i v jeho prozaické tvorbě. Román Pátý syn je příběhem mladého muže, jehož rodiče prošli holocaustem, a on postupně hledá klíč k jejich životnímu příběhu. Ze vzpomínek otcových přátel a také z dopisů, které jeho otec stále píše svému synu Arielovi, přestože ten za války v polském ghettu, vinou německého velícího důstojníka přezdívaného Anděl, zahynul. Román je působivou úvahou o vině, odplatě a odpuštění s hluboce humanistickým poselstvím.

Doppler Erlenda Loea je hodně populární a oblíbená kniha, ale musím přiznat, že mě teda nijak zvlášť nenadchla. Hlavní hrdina mi byl nesympatický a místy mě fakt štval, nesedl mi Loeův styl humoru, a to si myslím, že jsem v tomhle ohledu hodně otevřená a liberální, zápletka vyhrocená ad absurdum byla dost nereálná a celkově mi kniha připadala taková naivní, nedotažená a nedomyšlená ... Vím, že v románu Náklaďáky Volvo Erlend Loe na Dopplera navazuje, tak možná je pointa toho všeho tam :-) Každopádně jsem z Dopplera neměla ten pocit výlučné originality, který je všude tak zdůrazňován. Asi nejsem ta správná cílová skupina, protože ten humbuk kolem téhle knihy fakt moc nechápu.

Psychologický román Carol Patricie Highsmith jsem si chtěla přečíst hlavně proto, že jsem věděla o existenci stejnojmenného filmu. Milostný příběh dvou žen z odlišných sociálních vrstev, odehrávající se v Americe padesátých let minulého století, sliboval s ohledem na tabuizované téma homosexuality drama a velké emoce. Měla jsem ale problém se pořádně začíst, kniha mě místy nudila, dialogy mi připadaly takové nemastné neslané, vyprávění nezáživné, chladné a emočně ploché. Musím se podívat na filmové zpracování, docela by mě zajímalo, jestli má větší šťávu ... Soundtrack je každopádně krásný.

Hradem americké spisovatelky Jennifer Egan jsem teda taky hodně bojovala. Nemívám ve zvyku knihy nedočítat, takže jsem to nevzdala ani v tomhle případě, ale chvílemi jsem musela některé odstavce přeskakovat. Neseděl mi styl vyprávění, příliš mě nezaujal ani samotný příběh, postavy byly takové podivné a měla jsem pocit, jako by ani autorka sama nevěděla, kam tím vším směřuje, čemuž příliš nepomohl ani otevřený konec ... Jako je fajn nechat čtenáře příběh domýšlet a interpretovat ho po svém, ale myslím, že je nutné mu dodat alespoň několik smysluplných indicií, což tady neklaplo a takhle zmatená jsem z knihy nebyla už dlouho ...

Georgette píše otci od Anne Gesthuysen bylo naopak příjemné čtení. Dokonce mám už přečtenou i autorčinu prvotinu Jsme přece sestry, z níž jsem nadšená. V poutavě napsaném románu Georgette píše otci se protínají dvě dějové linky - v příběhu Francouzky Lilie, která se spolu se svou německou kamarádkou Hannou a jejím těžce nemocným otcem snaží přijít na kloub záhadě spojené se starým obrazem - rodinným dědictvím,  se zároveň odkrývá životní příběh skutečně žijící francouzské malířky Georgette Aguttové. Fascinující bohémské umělecké prostředí na přelomu 19. a 20. století, láskyplný vztah Georgette a jejího manžela Marcela nebo hluboké citové pouto Lilie k jejímu "náhradnímu" německému otci a kamarádce  - to je to hlavní, proč stojí za to si tenhle román přečíst. Nečekejte žádné výrazné a překvapivé dějové zvraty, tok vyprávění je spíš takový mile poklidný ... ale někdy to bohatě stačí. 


A to je pro dnešek vše ...
Už pro vás chystám další podobný příspěvek,
tentokrát s trochu vyšší hromádkou - 
knížek, o nichž se chci zmínit, bude hned deset ...

Dobrý start do nového týdne!!!

sobota 12. srpna 2017

Výlet do Opavy ...

S Eliškou.

Hlavně do Slezského zemského muzea, kde je aktuálně instalována výstava
věnovaná Janu II. knížeti z Lichtenštejna,
významnému mecenáši a donátorovi Slezského zemského muzea.

Nás s Eliškou ale zajímala hlavně stálá expozice Příroda Slezska.
A pak taky odpolední oběd a procházka historickým centrem s tetou Petrou :-)

Historická výstavní budova Slezského zemského muzea byla postavena v letech 1893 - 1895
podle návrhu vídeňských architektů Johanna Scheiringera a Franze Kachlera.

Madam je připravena na prohlídku :-)

Hned v hale historické budovy je k vidění unikátní preparát Calvina - 
samce slona indického z ostravské ZOO, 
který musel být kvůli abscesu na pravé noze v roce 2015 utracen.
Součástí instalace je filmový dokument o celém náročném procesu 
od přípravy dermoplastického preparátu, přes jeho převoz z preparátorské dílny
a instalaci exponátu až po finální preparátorské úpravy.







V expozici Příroda Slezska Elišku zajímala hlavně ta zoologická část
a obě jsme byly přímo unešené ze sálu s ptáky ...
















Vedle interaktivních dotykových obrazovek,
které Elišku moc bavilo prozkoumávat,
je zoologická část expozice vybavena i barevnými tlačítky -
po stisknutí vám nabídnou zvukové projevy vybraných zvířat
a na vás je poznat, komu zvuky patří.
Pomoct vám mohou nenápadné puntíky stejné barvy přímo u jednotlivých exponátů.
Zábava nejen pro děti :-)


Monstrózně působící model sršní dělnice Elišku taky hodně zaujal ...





Model mršiny zajíce se všemi hmyzími potvůrkami doplněný na interaktivní obrazovce detailním
popisem celého rozkladného procesu, včetně "vizitek" jednotlivých broučků u dětí také boduje.





Rys ostrovid a kočka divoká byli vyloženě milouši ...



Celkově není expozice Příroda Slezska příliš rozsáhlá,
ale je pestrá a je sestavena tak, že má určitě velký potenciál dětské návštěvníky zaujmout.
A "dlouhá" je tak akorát, aby se děti nezačaly nudit :-)
Nám s Eliškou zabrala něco přes dvě hodiny, 
ale do některých místností (třeba k ptáčkům) jsme se vracely.
Popisky k jednotlivým exponátům,
informace na velkoformátových panelech nebo na interaktivních obrazovkách
si už Eli jako školák v pohodě četla sama a vybírala si, co ji nejvíce zajímalo.

Samozřejmě jsme si prošly i další části stálé muzejní expozice
ale ty už Elišku bavily o poznání méně ...

Bydlení v retro stylu - babička měla kdysi stejný stolek - jen s modrou deskou ...



"Naše" Petřkovická - Landecká Venuše vytvořená z krevele.
V Opavě je pouze kopie, originál je v Archeologickém ústavu v Brně (!).


A ještě pár fotek z vyhřáté odpolední Opavy ...

Ptačí vrch s kinetickými ptačími sochami od Kurta Gebauera ...


... historické hradby ...


... nebo minoritský kostel Sv. Ducha, 
v němž jsou pohřbeni někteří příslušníci opavské větve Přemyslovců ...



Samozřejmě jsme si prošly i známou centrální ulici Ostrožnou a Horní i Dolní náměstí,
ale tam už jsem v tom šestatřicetistupňovém vedru neměla sílu fotit 
a zvládly jsme jen výbornou zmrzlinu.

Centrum Opavy je opravdu moc hezké,
postupně se tu opravují historické domy, 
uličky kolem obou centrálních náměstí mají své kouzlo,
přímo v centru je několik příjemných parků
a plno sympatických kaváren a restaurací ...
Takže příště si asi dám Opavu zase trochu jinak a tentokrát bez Elišky :-)

středa 9. srpna 2017

32/2017




Tenhle týden mám dovolenou a jsme s Eli samy doma.
Vlastně jsme furt někde venku.
Happy jak dva grepy :-)

sobota 5. srpna 2017

31/2017



Od E(lišky) k narozeninám ... kapsička plná srdíček ...
Tohle je prostě nejvíc ♥♥♥

pátek 4. srpna 2017

39 ...




Dneska ...

Takže už tradiční foto s Eliškou ♥

Sice skoro za pět minut dvanáct, ale je to tu ...

Jsem zvědavá, jaký ten můj devětatřicátý bude, 
a těším se, co mi přinese ...

A taky si říkám, že na těch selfíčkách musíme s Eli ještě zamakat,
ty nám fakt nejdou :D 


Krásný srpen mějte!!!

pondělí 31. července 2017

...

Protože v poslední době čtu jak "o dušu", mám tu pro vás zase pár knižních tipů,
respektive mých drobných postřehů ke knihám, které se mi podařilo přečíst.

Eliška je teď většinou přes týden na prázdninách u babičky,
a domů si ji bereme vždycky na víkend a někdy na noc, 
takže mám na čtení více času a protože skoro vůbec nekoukám na televizi
a pořád chodím spát hodně pozdě,
hlavně večerní čtení to jistí :-)

Jsem trochu ve skluzu, takže dnes o knížkách, 
které jsem přečetla na samém konci května a začátkem června ...



Román Ratajský les publicisty a novináře Aleše Palána vychází ze skutečných událostí z padesátých let minulého století, kdy byla v lese právě poblíž Ratají nad Sázavou nalezena příliš aktivní a kvůli horlivé propagaci kolektivizace vesnic mezi lidmi nepříliš oblíbená komunistická funkcionářka s prostřelenou hlavou. Historická fakta ovšem Palán využívá jen částečně a doplňuje je o vlastní, čistě vyfabulované motivy, které přetavuje do téměř thrillerové zápletky. Román má tři časové roviny (1952, 1958, 2014), které se pravidelně střídají, stejně jako perspektiva vypravěče.  Není to vyloženě "top", ale protože po formální stránce je Aleš Palán dobrým vypravěčem, schopným efektivně pracovat s jazykem, působivě vykreslit atmosféru a věrohodně se vtělit do několika různých postav, stojí Ratajský les za přečtení. Minimálně pro připomenutí si toho, jak zrůdně komunistická propaganda a justice fungovaly.

Únavu materiálu Marka Šindelky jsem četla víceméně "z povinnosti" - protože letošní Magnesia litera za prózu, protože je autor některými čtenáři a kritiky tak adorován a já pořád nemůžu přijít na to, proč vlastně, a taky proto, že jsem mu chtěla dát ještě šanci. Četla jsem i jeho tolik obdivovanou Mapu Anny a já s ním mám fakt problém. Nevím proč, nedokážu to úplně přesně specifikovat, je to čistě osobní, ale prostě mě tak nějak nebaví ... tím, jak píše, tím, o čem píše, zkrátka nijak ... Únava materiálu tematicky čerpá z aktuální uprchlické krize a více si o knize můžete přečíst třeba tady

Druhou knihu Nely Rywikové Děti hněvu jsem si chtěla přečíst hlavně kvůli tomu, že se odehrává v Ostravě, tedy z čirého lokálního patriotismu :-) Její předchozí detektivní román Dům č. 6 jsem tu ve svých tipech už zmiňovala. Děti hněvu mají také detektivní zápletku, odehrávají se v odlišných a z hlediska vyprávění atraktivních ostravských prostředích od periferie až po regionální politickou scénu, postavy jsou z různých sociálních vrstev, nechybí ani historická linka a příběh má spád. Je to detektivka, takže víc neprozradím ... každopádně mě Děti hněvu jako taková letní oddechovka bavily.

Slezský román, prozaický debut básníka Petra Čichoně, mě zaujal především svou vazbou na syrové prostředí hlučínského Slezska a také tím, jaké kontroverze vyvolal v řadách české literární kritiky. To si prostě nešlo nepřečíst. První dvě třetiny knihy se mi hodně líbily, Čichoň si zvolil výborné téma, protože problematika komplikované historie česko-německých vztahů stále ještě nabízí spoustu prostoru k zajímavé fabulaci. S blížícím se koncem ale román ztrácí svou původní jiskru, detektivní zápletka působí nevěrohodně a vykonstruovaně a finále je takové prapodivné. Nicméně palec nahoru dávám za to, že se tu hodně mluví "po našemu" (to vidím v knihách vždycky ráda) a za atraktivní námět.

K Michalu Sýkorovi mě přivedlo televizní zpracování jeho detektivních románů v sérii Detektivové od Nejsvětější trojice s ústřední postavou olomoucké policejní komisařky Marie Výrové. Všechny dosud natočené televizní filmy (Případ pro exorcistu, Pět mrtvých psů a Modré stíny) jsem si postupně pustila v i-vysílání České televize a musím říct, že Klára Melíšková v hlavní roli mě fakt hodně baví. 
Více se mi líbil román Ještě není konec, v němž se vyšetřovací tým vrací k téměř třicet let staré šokující vraždě v rodině prominentního olomouckého lékaře. Možná až zbytečně rozsáhlé Modré stíny jsou pak zasazeny do akademického prostředí olomoucké univerzity a na můj vkus v nich autor až příliš pracuje s politickými motivy.
Jako chytře a kvalitně napsaná detektivka mě ale obě Sýkorovy knihy opravdu bavily, ať už jde o jednotlivé zápletky, vykreslení prostředí a postav, dialogy nebo sympatické zasazení příběhů do Olomouce.

Knížka Divoká labuť a jiné příběhy  Michaela Cunninghama je souborem drobných povídek-pohádek, tematicky vycházejících z pradávných příběhů a archetypálních mýtů oblíbených hlavně v anglofonním prostředí. Cunningham tu notoricky známé postavy a jejich příběhy (Kráska a Zvíře, Sněhurka, Jeníček a Mařenka, Locika atd.) vykresluje po svém, tak, jak by se mohly odehrát ve skutečném životě, bez všech těch pohádkových leitmotivů a příkras, temně, až mrazivě ... A funguje to velmi dobře. Knihu doplňují krásné ilustrace Yuko Shimitzu.


Tak první hromádku knih máme za sebou,
na další už se pracuje :-)

A pokud máte nějaký dobrý tip, sem s ním, prosím!

Knihám zdar!!!

středa 26. července 2017

Velký úklid ...


Když byla začátkem července Eliška s Jirkou v Chorvatsku, konečně jsem se OPRAVDU dostala k tak dlouho odkládanému a sobě samé tolik slibovanému velkému úklidu knihovny.
A jsem ráda, že jsem to fakt dotáhla do zdárného konce ...
Od jara mám doma své vlastní Ex libris razítko, které jsem si chtěla pořídit už od střední školy, a měla jsem nutkavou potřebu si všechny své léta a s láskou shromažďované knihy konečně "označkovat" :-)
Mám jich fakt spoustu a na mé knihovně je hodně znát to, že jsem vystudovala brněnskou knihárnu a pak češtinu, a taky to, že jsem svého času strávila spoustu hodin poctivým lovením po všech možných brněnských, ostravských a pražských antikvariátech :-)
Jsem na svou knihovnu pyšná a mám ji ráda. 
Uklidňuje mě. 
Mého muže, který mou vášeň pro knihy nesdílí, naopak lehce znervózňuje.
Možná víc než lehce.
Knihovna nám totiž doma zabírá celou jednou stěnu  a je doslova nacpaná.
Možná tak trochu až nad rámec svých možností.
Knihy v ní musím mít z nedostatku místa barbarsky ve dvou řadách.
Smutně za sebou. 
Potřebovala bych další nové police, ale vůbec netuším, kam bychom je doma dali.
Ach jo.
Po letech, kdy jsem nové přírůstky umisťovala do knihovny víceméně impulzivně a tam, kde ještě bylo nějaké místo, jsem si chtěla knihovnu srovnat, protřídit, nechat ji znovu nadechnout a zbavit prachu.
A naivně jsem doufala, že k ní přistoupím racionálně a s chladnou hlavou a že se mi podaří jí trochu odlehčit. 
Vyřadit knihy, které už mi nic nedávají a které nepotřebuji.
Otevřeně přiznávám, že jsem tedy ani náhodou nenaplnila svá velká očekávání.
Odpadlíků bylo ve výsledku zoufale málo.
Shame on me!
A Marie Kondo na mě!  Pokud mě paměť neklame, ve své knize doporučovala vlastnit maximálně 20 knih a zbytek nemilosrdně vyhodit.
Chápete to? Jen 20???!!!
To bych nedala :-)

Každopádně - byl to fakt proces. 
V podstatě mi to s přestávkami zabralo čtyři dny.
Protože pečlivé razítkování.
A protože když jsem ty své knihy jednu po druhé brala do rukou, často jsem se začetla a sumírovala si v hlavě seznam těch, co si určitě chci přečíst znovu a další seznam těch, které jsem si koupila a vlastně ještě nečetla. 
Jako jo, asi mám doma spoustu "zbytečných" knih, ale ani ty, ke kterým se třeba v dohledné době nemám v plánu vracet, jsem nedokázala vyhodit poslat dál. 
Prostě to nešlo.
Nezbývá mi, než doufat v to, že Eliška bude tuhle mou lásku a vášeň jednou se stejným nadšením sdílet a že bude za to, co jí tu po mně v těch knihách zůstane, ráda. 
Že to pro ni nebude přítěž a starost.
Nebo jen velká hromada nepotřebného papíru.
Že až bude jednou větší, najde tam plno věcí.
Spoustu nádherných, zajímavých a poučných příběhů.
Spoustu krásných slov.
Že pochopí, jak je žít s knihami obohacující.
Že UMĚT si číst a milovat to, je ve skutečnosti obrovský dar. 

Zatím to vypadá, že k tomu má více než slušně nakročeno ...

Ale našemu pragmatickému tatínkovi to raději neříkejte :-))

Tak tohle je MÉ krásné Ex libris razítko ♥





Chtěla jsem klasiku na dřevěném štočku a hledala jsem fakt pečlivě.
Věděla jsem, že chci nějaký ptačí nebo stromový motiv, žádnou extravaganci nebo kýč.
Razítko jsem si nechala udělat u Lídy Kejmarové a jsem maximálně spokojená.
Výsledek fakt předčil má očekávání. 
Ptáček je krásně a detailně propracovaný a font se mi taky moc líbí.


Hned na jaře jsem si ho samozřejmě musela vyzkoušet
a jako první jsem si orazítkovala svou "kolekci" Miloše Urbana.

A takhle vypadá razítko poté, co prošlo tou velkou zatěžkávací zkouškou ...
To, že bylo hodně používané, je na něm fakt znát :-)



Stav před ... knihy stropu se dotýkající ...


... z procesu ...




... objevila jsem i spoustu vzpomínek na Brno ...

Diplomku jsem prolistovala, pocítila slabou nevolnost
a zase jsem ji pečlivě schovala až úplně dozadu :-)

Ale našla jsem i knížky, které mě po letech znovu rozesmály -
třeba tuhle Tisíciletou profesora Dušana Šlosara,
který nám na fakultě přednášel Historickou mluvnici češtiny,
s mou kamarádkou Míšou jsme se ho velmi obávaly (a myslím, že jsme nebyly samy)
a až s odstupem času jsem si vlastně uvědomila, jak byl ve skutečnosti skvělý a moudrý.
Srandovní věnování samozřejmě nepsal on,
ale kamarádi, kteří mi jeho knihu dali k narozeninám ...

Skripta ze staroslověnštiny - nechápu, že jsem byla schopná to plynně číst ...


Věnování od mého oblíbeného básníka ... tohle už je autentické :-)

Knihovnu jsem ty dny probírala fakt dlouho do noci,
takže mi neuniklo ani tohle krásné letní svítání ...
Chvíle, kdy se sova může potkat se slavíky :-)


A takhle ji teď zase nějakou dobu neuvidím ...


Hotovo ...
Vím, že to není žádná hitparáda a kdybych měla více místa,
uspořádala bych si knihovnu jinak,
ale momentálně je to naše maximum.
Moje i její ...