úterý 1. listopadu 2016

...


Přesně před týdnem nám odešel dědeček, Jirkův táta...
Přemýšlela jsem, jestli tu o tom psát, ale všechny nás to tak semlelo a paralyzovalo, že to nemůžu jen tak přejít mlčením a dělat, že se to nestalo ...
Loni touhle dobou mu diagnostikovali rakovinu hrtanu, celý rok statečně bojoval a podstoupil, co se dalo, aby tu mohl být s námi.
Nemohl mluvit a tak se mi úplně sevřelo srdce, když se ke mě Eliška asi před dvěma měsíci přitulila a zašeptala, že se bojí, že zapomene, jaký měl dědeček hlas ...
Ještě v létě to vypadalo nadějně, ale pak se ta mrcha vrátila a udeřila znovu ... plíce, játra, slezina a recidiva v krku.
Hodně se natrápil a i když jsme všichni věděli, že se to blíží, že už dál nemůže a nemá dost sil, stejně nás ten jeho odchod tou svou konečností a tím náhlým nebytím zasáhl hrozně ... 
Protože na tohle se nedá připravit. 
Na to, jak je tu po něm prázdno.
Ale jak ho vlastně vidíme všude kolem ...  ve věcech, které zbyly ...
A ve vzpomínkách na to, co všechno jsme s ním zažili.

Marta ho znala jednapadesát let, od svých sedmnácti. 
A s velkou láskou o něj pečovala až do úplného konce ...
Pro mě to byla obrovská lekce o podstatě partnerského soužití, lásky, trpělivosti, tolerance, optimismu, velké vnitřní síly a pokory ...
Moc jí za to děkuju ♥
Musíme si ji teď hýčkat. Opravdu moc.

Elišce stihl být tím nejbáječnějším dědečkem na světě pouhých šest a půl roku. 
Tak strašně málo.
A přitom jí vlastně do života dal tak hodně.
A tolik ji naučil ...
A já mu za to nepřestanu být vděčná.

My dva s Jirkou jsme se nejvíc báli toho, jak jí to povíme.
Že její milovaný dědoušek Poldoušek usnul a už se neprobudil.
Kruté to bylo.
Smutné.
A nesmírně bolestné.
Ale zvládli jsme to.
Ona.
I my dva.
Prostě jsme jí řekli pravdu.

A děti jsou úžasné v tom, že dávno vědí ...
Že tu s námi prostě bude pořád.
Někde tam nahoře.
Ve svých dětech.
V ní.



2 komentáře:

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)