sobota 9. července 2016

BALZÁM ZKLAMÁNÍ ...


"Zklamání se pokládá za něco špatného. To je neuvážený předsudek. Jak jinak než prostřednictvím zklamání můžeme objevit, co jsme očekávali a v co jsme doufali? A v čem jiném než v tomto objevu by mělo spočívat sebepoznání? Jak jinak by si mohl člověk zjednat jasno v sobě samém, kdyby nebylo zklamání?
Neměli bychom svá zklamání protrpět se vzdycháním jako něco, bez čeho by náš život byl lepší. Měli bychom je vyhledávat, pídit se po nich, sbírat je. (...) Jak mě poučí zklamání o tom, jak malou cenu má úspěch? Leckdo potřebuje celý život, aby si přiznal zklamání ze svých rodičů. Co jsme vlastně od nich očekávali? Lidé, kteří musí žít svůj život pod nemilosrdnou vládou bolesti, jsou často zklamaní z toho, jak se chovají ostatní, dokonce i ti, kteří u nich setrvají a podávají jim léky. Je to příliš málo, co dělají a říkají, a také příliš málo, co cítí. "Co tedy očekáváte?" ptám se. Neumějí to říci a jsou zděšení, že v sobě celá léta nosili nějaké očekávání, které mohlo být zklamáno, aniž by o něm věděli něco bližšího.
Člověk, který by opravdu chtěl vědět, kdo je, by musel být neúnavný, fanatický sběratel zklamání a vyhledávat ony zkušenosti, které nás zklamaly, by pro něho muselo být cosi jako posedlost, vše určující posedlost jeho života, neboť by měl s velkou jasností před očima, že zklamání není horký, ničivý jed, nýbrž chladivý, uklidňující balzám, který nám otvírá oči o opravdových konturách nás samotných.
A nesmělo by mu jít jen o ta zklamání, která se týkají ostatních lidí nebo okolností. Jestliže člověk objevil zklamání jako nit vedoucí k němu samotnému, začne bažit po tom, aby se dozvěděl, jak velice je zklamáván sám sebou: zklamáván chybějící odvahou a nedostatkem pravdivosti nebo těmi strašlivě úzkými hranicemi, které vymezují naše cítění, konání a výpovědi. Co to vlastně bylo, co jsme od sebe očekávali a v co jsme doufali? Že budeme bez hranic nebo že budeme zcela jiní, než jsme?
Člověk by se mohl kojit nadějí, že když umírní svá očekávání, tak se stane skutečnějším, že se scvrkne do tvrdého, spolehlivého jádra, a tím se uchrání před bolestí ze zklamání. Ale jaké by to bylo, vést život, který by si zakazoval každé velkorysé, neskromné očekávání, život, v němž by se vyskytovala už jen banální očekávání jako to, že přijede autobus?"

Pascal Mercier - Noční vlak do Lisabonu.
Z německého originálu Nachtzug nach Lissabon přeložila Eva Pátková.
Vydal Plus, Praha 2011.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)