čtvrtek 28. dubna 2016

Iva Pekárková  Pečená zebra

Odkud se berou všechny ty podivné existence, černé jako noc, které se potloukají po Praze a zjevně dělají něco nekalého? Co české holky vidí na černoších a proč jim některé tolik nadbíhají?
A jak vůbec funguje soužití s Afričany v našich poměrech? Iva Pekárková už dobře patnáct let sleduje černo-bílý cvrkot v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a teď na základě svých pozorování napsala román. Zobrazila v něm realitu takovou, jaká je. Vystupují tu naivní i méně naivní dívky okouzlené bohatstvím, drogami i sexem, protřelí překupníci z Afriky a spousta dalších obyčejných i neobyčejných lidí, jaké v Česku potkáte.
Pečená zebra je psaná s autorčiným obvyklým nadhledem, vtipem a pochopením, postavy jsou trojrozměrné a plné života, každý příběh podložený skutečnou událostí.

Vydala Mladá fronta, Praha 2015.
María Dueňas  Mise zapomnění

Neschopná vyrovnat se s ranou osudu přijme profesorka Blanca Pereová ze zoufalství nabídku zdánlivě nudného akademického projektu. Právě se jí rozpadlo manželství, je citově nevyrovnaná, zmatená a deprimovaná a útěk na malou kalifornskou univerzitu v Santa Cecilii jí připadá jako jediné východisko.
Kampus, kde Blanca zakotví, se však ukáže být mnohem zajímavější, než předpokládala, a práce na katalogizaci pozůstalosti starého krajana, profesora Andrése Fontany, zesnulého před desítkami let, ji zcela pohltí. Postupně se probírá spisy zapomenutého hispanisty a zároveň se sbližuje s Danielem Carterem, zkušeným a přitažlivým americkým kolegou, který není jen tím, za koho ho Blanca považuje. Prostřednictvím obou mužů, skrze duchovní odkaz jednoho a rozvíjející se přátelství s druhým, se Blanca zaplétá do sítě vztahů, skrytých intrik a nevyslovených otázek.
Proč se nikdo nikdy nepokusil zachránit to, co Andrés Fontana po své smrti zanechal? Proč má někdo po třech desetiletích najednou zájem na tom, aby jeho odkaz vyšel na světlo? A co má nedokončená práce starého hispanisty společného se současnými událostmi v Santa Cecilii?

Přeložila Simoneta Dembická.
Vydala Jota, Brno 2015.

Narozeninový méďa ...



... jako překvapení pro mamku, která medvědy už několik let usilovně sbírá ...


... a takového háčkovaného bumbrlíka ještě neměla ...


Tak všem maminkám a medvědům třikrát zdar!!!

pondělí 25. dubna 2016

Ptáčci ...


V sobotu jsem byla v Olomouci na Floře
a lidí tam bylo tolik, že  jsem úplně ztratila náladu
na všechnu tu barevnou a voňavou krásu okolo vytahovat foťák.

Takže mám trapně jednu jedinou fotku rozkvetlé magnólie
 z odlehlejší části Smetanových sadů, kde bylo o poznání volněji,
ale alespoň je na ní vidět, že nám vyšlo počasí a bylo sluníčko ...



Dovezla jsem si tyhle úžasné keramické ptáčky na talířku ...


... mají přímo luxusní kukuč a za tu stovku je tam nechat,
by byl vyloženě hřích ...






Tak dobrý let posledním dubnovým týdnem!!!

pátek 22. dubna 2016

Před týdnem ...


... jsem ty moje holky vzala na malou exkurzi do Dolních Vítkovic
a přestože bylo pod mrakem, pár fotek jsem pořídila -
 ta šedivá ponurost totiž podle mě těm prorezlým tunám železa docela sluší ...

Procházku jsme začaly u Trojhalí ...



... jehož rekonstrukci vedl Josef Pleskot,
který stojí také za celkovou revitalizací Dolní oblasti Vítkovic ...







... a pak hezky kolem nádraží Ostrava - střed do Dolní oblasti ...







... prosklená fasáda Velkého světa techniky ...



... a tohle je U6 - Malý svět techniky...




... multifunkční aula Gong v bývalém plynojemu ...







... Bolt Tower je také dílem Josefa Pleskota ...


... Veronika - 12ti nápravový hutní vůz pro přepravu tekutého železa 
o teplotě až 1500°C od vysoké pece do ocelárny ...







... a na závěr pouliční lampa u Nové Karolíny - i tohle lze v Ostravě vidět ...



Tož fajně tu mame, ni? :-)

čtvrtek 21. dubna 2016

Andrew Pyper Zloděj příběhů

Patrick Rush, novinář ze známého celostátního deníku National Star, chová od dětství ambice stát se spisovatelem. Běžné životní starosti mu nedovolují, aby se této své touze věnoval naplno. Poté, co ovdoví, zůstává sám s malým milovaným synem, který pro něj znamená všechno.
Jednoho dne náhodou narazí na inzerát propagující kroužek tvůrčího psaní a rozhodne se, že to zkusí. Pokusy jeho kolegů v kroužku se nesou vesměs v hororovém ladění. Jenže literární žánr se brzy začíná mísit se skutečností. Dochází k vraždám, které se podobají tomu, co v kroužku ze své práce předčítala jedna z účastnic. Navíc Patrickovi někdo unese synka.
Autor ke svému záměru využívá přechodů mezi světem snů, světem literatury a světem reálným. Čtenáře vede tam, kam potřebuje, aby celek vyzněl dokonale dramaticky. Poskytuje řadu stop, jejichž počet se ale až do konečného vyvrcholení nezužuje ...

Přeložil Jindřich Manďák.
Vydala Jota, Brno 2014.

středa 20. dubna 2016

Zase doma ...


... po necelém měsíci má Eliška recidivu angíny ...

Podezření paní doktorky na mononukleózu krevní testy NAŠTĚSTÍ vyvrátily
a můžeme tak Eli nasadit "normální" antibiotika.
Tentokrát to má díkybohu o něco lehčí průběh,
Elišku bolí jen jedna strana krku
a celkově je tak nějak ve větší pohodě než minule.
Vysoké teploty a zimnice má ale furt :-(

Jirkovi je taky divně a nejspíš už má na angínu zaděláno,
výsledky bude mít zítra.
V ložnici jim asi zřídím lazaret.

A protože maminka, jakože já, se z toho všeho začíná lehce hroutit,
je fakt velkou devízou Eliščina dobrá nálada a pozitivní přístup ...

Takže třeba malujeme Szidinky ...




Tak nám, prosím, držte pěsti!

úterý 19. dubna 2016

Viktorie Hanišová  Anežka

Román Viktorie Hanišové je bolestně střízlivým pohledem do vztahu matky a dcery, narušeného od samého počátku ... Sebevědomá, vzdělaná a světem protřelá Julie nemůže mít děti, do adopčního programu ji zařadí jen těžko a pověstné biologické hodiny tikají. Anežka, plavovlasá panenka s cůpky, se pozvolna mění v nesplněný sen. Zoufalá Julie však dítě chce za každou cenu, a tak obchází zákon, aby si mohla vzít do péče Agnes - nechtěné romské děvčátko. touží po miminku, po Anežce, místo toho si domů přinese klubko svých vlastních předsudků, ztělesněný neuralgický bod české společnosti. A tak začne lhát. Nejdřív ostatním, později i sobě. Agnes vyrůstá v neustálém zápasu s cizími představami o sobě samé, poznamenaném maloměšťáckou ustaraností své matky a vlastní neschopností vymanit se z klece stereotypů.

Vydal Host vydavatelství, s.r.o. Brno 2015.

Fialenky  ...





  




Eliškou natrhané ...

V drobounké malované vázičce, kterou mi dala moje babička ...

A ta ji kdysi dostala do výbavy od své stařenky ...

Už se těším, až ji jednou s dojetím předám Eliščiným dětem ...

A doufám, že mi ten "starý krám" nehodí na hlavu :-)


pondělí 18. dubna 2016

Michael Punke  Zmrtvýchvstání (román nezdolné vůle)

Víš, milý čtenáři, co je to zrada a jak podle se někdy může zachovat druh ve zbrani? Vždyť i ostřílený hraničář a zkušený traper ve službách Kožešinové společnosti Skalnatých hor Hugh Glass zjišťuje krátce poté, co byl na lovu napaden rozzuřenou medvědicí, že mušketýrské heslo "Všichni za jednoho" nemusí na americkém Západě v roce 1823 nutně platit. Těžce zraněného zbaběle opustí dva členové výpravy, kteří ho měli chránit. S nicotným zbytkem výbavy, o nějž už tito zrádci neměli zájem, se pak zubožený Hugh plazí stovky mil čarokrásnou, byť chladně netečnou panenskou přírodou poháněn vidinou, že musí přežít, aby se pomstil.
Vyprávění o nezdolné síle vůle, zasazené na území dnešního Wyomingu, Montany, obou Dakot a Nebrasky, přináší vedle úchvatných scenérií, zálesáckých receptů, krutých střetů s indiány i okamžiků bezmoci rovněž existenciální rovinu, poměřující lidské pohnutky ve světle věčnosti.

Přeložila Jana Jašová.
Vydala LEDA, spol. s r. o., Praha 2015.
Eva Zábranová  Flashky

Vzpomínková kniha Flashky je věnována mému otci, básníkovi, spisovateli a překladateli Janu Zábranovi. Vychází k třicátému výročí jeho úmrtí v orwellovském roce 1984.
Napsala jsem ji pro všechny ještě živé, kdo ho měli rádi, proto, aby jejich vzpomínky na něj nezmizely v černých dírách nebytí. V mé paměti zůstávají se mnou - na tátu myslím celý život, a když o něm nemluvím, tak prochází mými sny ... Je to knížka o smrti, spříznění a láskách v jejich nejtvrdších podobách, o tragických osudech a protrápených životech bez naděje a bájné spravedlnosti. O lidech, které jsem milovala a cítila a kteří odešli z mého života a nikdo je už nemohl nahradit. Je to i moje pocta čestným a charakterním lidským bytostem, vězňům a obětem komunistického režimu; osobnostem, pro něž byla jejich práce a morální postoj smyslem života a mnohdy jediným východiskem a útěchou ve zpackané době - únikem z reality, útěkem před sebou a svými démony. Těm, kdo dokázali ovlivnit a inspirovat svou generaci a generace příští a po právu se stali symboly své doby. Je také o marném - jak jinak - hledání odpovědi na zakletou a neozodpověditelnou otázku proč ...

Vydal Torst, Praha 2014.
Kateřina Dubská  Dcery

Každá rodina má ve skříni své kostlivce, a čím méně se o nich mluví, tím více chrastí kostmi, aby na sebe upozornili.
Ve svém druhém románu autorka vypráví příběh čtyř generací své vlastní rodiny a jeho děj se ze Slovácka přesouvá do Prahy, do severních Čech a do Brna. Zpočátku je velká stmelená rodina schopná společně čelit dopadům dějinných zvratů české historie, která až tragicky poznamenává osudy některých jejích členů. Nositelkami síly celé rodiny jsou ženy, Josefčiny dcery, ale čím více se rozpadávají jejich vlastní manželství i původně pevné rodinné vztahy, tím osudověji o tuto sílu přicházejí. Jako místy až černá nit se knihou vinou otázky nad vztahy mezi ženami, které jsou zdánlivě příliš silné, a muži, kteří jsou zdánlivě příliš slabí, i vědomí, že jeden tragický okamžik v životě první generace dokáže poznamenat životy těch, kteří se teprve narodí, a lidé sami zranění svá zranění přenášejí dál a dál.
Pestrá mozaika příběhů rodičů, dětí a vnuků nenechá čtenáře vydechnout někdy až brutální energií, přesto dává naději, že i sebetěžší rodinnou historii zatíženou mlčením a tajnostmi lze unést i zvládnout a hlavně ji nepředávat dalším generacím.

Vydala Jota, Brno 2015.

pátek 15. dubna 2016

Domečky ...

... někdy mě ten Tiger fakt baví -
třeba tyhle krásné domečkové gumy ...



A navíc dneska přijedou holky moje,
takže radost až na kost!
Těším se přímo ukrutně :-)
A vůbec mi nevadí, že jsem si při dělání pomazánky na náš tradiční večerní "raut",
rozřízla o nůž z robotu ruku tak,
že jsem chvilku uvažovala, jestli to nebude na šití ...
Eliška mi to pofoukala, zalepila vtipnou housenkovou náplastí
a to by bylo, aby se to nezacelilo samo :-)



Takže z Brna k nám právě frčí autobus, z Prahy vlak,
já za chvíli odvedu Elišku k babičce
a frčím na nádraží :-)

Krásný víkend mějte!!!