čtvrtek 30. července 2015

Po červené ...


... do kopečku za železniční stanicí Teplice nad Bečvou se musíte vydat,
pokud chcete dojít k Hranické propasti - nejhlubšímu místu u nás.
Na lesní stezce vedoucí nahoru k propasti momentálně probíhají stavební úpravy -
cesta je zpevňována a pro větší bezpečnost turistů zabezpečována bytelnějším zábradlím,
stejně jako u samotné propasti.

Když vystoupáte nahoru, mezi stromy se vám otevře malebný pohled na nedaleký Černotín.



Podrobné schéma propasti jsem vyfotila jen tak přes sklo v provozní budově Zbrašovských aragonitových jeskyní - v levé hlavní části nákresu je dobře vidět průřez jeskyněmi, podložím řeky Bečvy a poté samotnou propastí, jejíž suchá část měří 69,5 metru. Poslední (2014), sondou změřená, hloubka propasti pod vodou je aktuálně 384 metrů, a to se přitom ještě nejedná o samotné dno. Hranická propast je druhou nejhlubší zatopenou sladkovodní jeskyní na světě, prvenství si drží propast Pozzo del mero, ležící severovýchodně od Říma, jejíž hloubka v zatopené části (která je pro měření rozhodující) je 392 metrů. Italové ovšem mají blbé, že už dosáhli svého dna, zatímco u Hranické propasti je vysoce pravděpodobné, že se dříve či později podaří 9 metrů potřebných k překonání rekordu naměřit. Střízlivé odhady vědců přitom hovoří o tom, že skutečná hloubka propasti se může pohybovat mezi 700 - 1000 metry. Fakt síla.



Propast si můžete pěkně za zábradlím obejít kolem dokola a pohled je to opravdu ohromující. Pokud do ní ovšem nechcete spadnout nebo nejste vědec - potápěč (mají přirozeně přístup až k jezírku na dně suché části propasti, který je běžným návštěvníkům logicky zapovězený), ilustrativní fotky se pořizují dost blbě. Ale snažila jsem se :-)








Když se pak od Hranické propasti vydáte po červené asi 1,5 km dlouhou trasou národní přírodní rezervací Hůrka, v níž se vyskytuje řada vzácných rostlinných i živočišných druhů, dojdete na místo, kde kdysi stával hrad Svrčov ...
Vybudován byl zřejmě ve 14. století, roku 1548 se už uvádí jako pustý, hradní zdivo bylo rozebráno na stavební materiál a dnes z něj zbyly jen velmi nepatrné zbytky zdí, hradní příkop a val. V členitém terénu jsme měli problém místo, kde hrad stál, najít... čímž děkujeme Klubu českých turistů, že mají všechno tak krásně označené :-)


... a značka na stromě v potemnělém lese taky hovořila jasně 
- někde v těch místech hrad před staletími opravdu býval ...



Na skále u hradu je vyhlídka, z níž je nádherný výhled do okolí, hlavně na samotné lázně ...


Jen o pár desítek metrů dál je potom vyhlídka U Sv. Jana ...




Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1708 je dílem Ferdinanda Grosse na zakázku tehdejšího majitele hranického panství Leopolda z Dietrichsteina. Původně měla stát v Hranicích na náměstí, ale kvůli vadám byla posléze přemístěna na vyhlídku. V té době ještě nebyl zahájen proces blahořečení a svatořečení Jana z Nepomuku, takže je tu světec atypicky ztvárněn jako klečící postava na oblaku.


No comment ...
Nechápu, co z toho ti vandalové mají - nicméně vydrápat se složitým terénem nahoru
 a počmárat lihovým fixem třista let staré soše obličej je zřejmě fakt krutopřísné ... haha ...


... nejmodernější teplický lázeňský komplex Janáček (úplně nahoře) ...


... naše Eliška je sice velká turistka ... 


... ale výšlap ji přece jenom trochu zmohl a v našem oblíbeném kiosku u Hasičárny,
 kam jsme se po výletu stavili odměnit dobře vychlazeným pivem, 
pak na dvě hodiny krásně vytuhla ...


... nad pořádný spánek na čerstvém vzduchu totiž není ...


Příště vás vezmu na nedaleký hrad Helfštýn ...
A nebojte, ten tam už opravdu je, fakticky :-)

středa 29. července 2015

Lázně u řeky ...


... pohled na kolonádu v Teplicích nad Bečvou z mostu přes řeku ...


Léčí se tu především pacienti s kardiovaskulárními chorobami, nemocemi pohybového ústrojí, onkologického nebo nervového charakteru, specializují se i na nemoci z poruch látkové výměny a žláz s vnitřní sekrecí (cukrovka). 
Podstatou léčby je tu využití místní minerální vody bohaté na oxid uhličitý a nejznámější vřídla jsou Kropáčův pramen na kolonádě u řeky vedle východu z jeskyní, dále Gallašův pramen za lázeňským domem Bečva a Jurikův pramen v blízkosti lázeňského komplexu Janáček.

Můj oblíbený lázeňský dům Moravan byl postaven ve dvacátých letech a roku 1996 prošel rozsáhlou rekonstrukcí, při níž byla jeho čelní část doplněna o spornou moderní skleněnou přístavbu, kterou jsem vám raději ani nevyfotila, protože je podle mého názoru fakt děsná ...


Lázeňský dům Slovenka byl postaven v roce 1925 ve stylu art-déco a neoempíru ...


... a má roztomilé zelené okenice s vyřezávanými srdíčky ... 


Barokní kaple sv. Peregrina stojí na nábřeží v těsné blízkosti lázeňského domu Bečva.
Roku 1775 ji dal vystavět Karel z Ditrichštejna.



Tohle je pohled na kapli od cesty vedoucí k unikátním Zbrašovským aragonitovým jeskyním.
Jejich návštěvu určitě nevynechejte, jeskyně jsou hydrotermálního původu (jako jediné zpřístupněné u nás) a vyskytuje se v nich vzácná forma uhličitanu vápenatého - aragonit.
Pro Elišku byla prohlídka velkým zážitkem, v jeskyních byla poprvé, takže oči navrch hlavy -  nejvíc se jí líbila proslavená Koblihová síň s výzdobou připomínající pocukrované koblížky :-)
Jeskyně objevili bratři Josef a Čeněk Chromí na přelomu let 1912 - 1913 a jsou v nich nebezpečná plynová jezera naplněná oxidem uhličitým ve vysokých koncentracích.
Za poplatek tu můžete i fotit.


Autorem funkcionalistického lázeňského domu Bečva z roku 1931 
je Karel Kotas, žák Jana Kotěry. Kotas se ve třicátých letech výrazně zapsal do tváře Ostravy.





Most přes Bečvu byl vystavěn podle návrhu Antonína Pešiny v letech 1965 - 1967.
Na místě původně stála dřevěná lávka a první návrhy na její náhradu bytelným mostem se objevily  už ve 30. letech, kdy  Karel Kotas vypracoval architektonické řešení na přestavbu lázní.


Zajímavě působí osvětlení zabudované do zábradlí mostu.

Několika vstupy se můžete dostat přímo na břeh Bečvy.


Vezměte si s sebou nějaké staré rohlíky - pro kačenky ...


... kačenky ...


... kačenky ...


... a zase kačenky ...


Pečivo došlo, ach jo ...




Bouřka den před naší návštěvou byla tak silná, že dole v lázních dokonce vyvracela stromy.



A tohle už je pohled na lázně z vyhlídky u bývalého hradu Svrčova ...
Vlevo je železniční trať a rychlostní silnice na Valašské Meziříčí
a v zalesněné pravé horní části je  Zbrašov, kde máme chatu.

Příště Hranická propast, vyhlídka u Svrčova a vyhlídka U Sv. Jana
v národní rezervaci Hůrka.

úterý 28. července 2015

Na chatě ...


 ... jsme zjistili, 
že pohled z teplického kopce do údolí Bečvy na nedaleké Hranice na Moravě
a národní přírodní rezervaci Hůrka se slavnou Hranickou propastí
je stejný, jako když jsem byla malá a jezdili jsme tu pravidelně skoro každý víkend ...



... že u místní mateřské školky mají krásné hřiště s dřevěnými sochami různých zvířátek
a že počasí bylo fakt nějaké divné, protože bylo dusno jak v prádelně,
téměř zatažená obloha a přesto nás všechny sluníčko nutilo skoro pořád mhouřit oči ...


... měli tam krokodýla, šneka, kapra, berušku ...


... a taky Rumcajse s Mankou a Cipískem ...


... a taky, že dostat Elišku z houpaček je někdy fakt o nervy ...



... že v místní Hasičárně dělají pořád tak výborné grilované makrely,
jako v létě před čtyřmi lety, kdy jsme je tu měli naposledy ...


... že tátova chata pořád stojí ...



... a že přestože na poli za ní pomalu, ale jistě už několik let roste satelit (:-((,
pořád ještě jsou tam místa prakticky nedotčená ...


... že čtyřiceticentimetrové smrčky, které jsme se ségrou zalévaly z dětské konvičky
jako malé, kapánek povyrostly, a to tak, že teď mají dobrých třicet metrů 
a ani se mi nevlezly na fotku ...


... a že holt na těch smrcích člověk nejlépe vidí, jak stárne  :-))



... že Elišku jakože opravdu hodně baví lítat na zahradě potmě s čelovkou tety Páji
a hrát si na světlušku a dělat co nejvíce blbostí a motat se nám všem pod nohama a rukama,
když se dělá oheň a nervozita stoupá, protože počasí nám vůbec, ale vůbec není nakloněno ...


... a taky, že se čelovka výborně hodí, když chcete pořádkumilovné dítě
odklidit někam stranou a zaměstnat něčím smysluplným ...


... protože už jde fakt do tuhého a kuřátka grilovaná na ohni 
a špekáčky taky chtějí to svoje ... 


... notabene když začne pršet a je třeba nad ohniště vytvořit improvizovaný přístřešek
ze špalku, kozy a vlnitého plechu ...


... a že má pak člověk stejně vždycky největší radost z toho, 
že těm dětem tak chutná :-)


... že kousek od bytovek mají místní další super hřiště ...


... a na něm domeček známý taky jako "Budko, budko, kdo v tobě přebývá" ...


... že po krátkých skluzavkách na bocích domečků to Elišce moc nejezdilo,
jen to vydávalo srandovní "prdící" zvuky a smáli jsme se tomu asi půl hodiny ...


... že ač má to moje Elišátko na první pohled ručičky jako hůlčičky,
má páru jako blázen a fyzičku jak sviňa :-)


... a dokáže se hodnou chvíli pohupovat sem a tam,
navíc s úsměvem ...


... zatímco když se její fyzicky slabá a totálně neschopná matka zhoupla poprvé,
 málem si přitom vymkla zápěstí
a když si chtěla napravit reputaci druhým žalostným pokusem,
měla co dělat, aby své těžkotonážní tělo přenesla na druhou stranu
a spíše než svalnatými pažemi to bylo silou vůle.
Aneb jsem trapná, jsem trapná, jsem trapná ...




... naštěstí bylo všude plno uklidňující zelené,
takže fyzička-nefyzička šla stranou a pohoda jazz ...


... jo a taky, že na žirafce se Eliška dokáže houpat tak usilovně a s takovou razancí,
že je schopná si během několika vteřin přivodit efektní bouli na čele,
ale hlavně, že je sranda :-))





Sice jen čtyři dny a tři noci, ale stály za to.
Dusno, slunce, hic, bouřky.
Dvakrát špekáčky, topinky a dvě kuřata na ohni. Pokaždé v dešti. Druhý den jsme to už fakt brali osobně.
Báječné snídaně na zahradě na čerstvém vzduchu.
Záhony, které jsem v nějakém záchvatu péče večer zalila asi deset minut předtím, než přišla letní bouřka a vzala to po mně znovu hezky načisto. 
Dvakrát grilované makrely.
Nanuky, zmrzliny, lázeňské oplatky.
Osvěžování u obecní studny, když jsme se vraceli z výletů. 
Jedno rozbité koleno a jedna díra na Eliščiných nových tříčtvrťácích tamtéž.
Sprchování ve studené vodě, protože jsme dědovi zřejmě spálili spirálu v bojleru, ačkoliv jsme dostali jasné instrukce k jeho obsluze aneb inženýr a absolventka fildy je vskutku likvidační kombinace.
Každý den jsme se s Jirkou pohádali kvůli nějaké totální krávovině, takže i tento typický aspekt rodinných dovolených splněn.
S tetou Pájou a strejdou Peťou je fakt sranda. 
P.S. Oni se pohádali taky.
Je fajn, když Eliška někdy zaměří svůj "stalking" pro změnu na někoho jiného a člověk má chvíli klid - 
teto Pájo, už se moc těšíme na příště!
Intenzivně spolu.
Uchození, zpocení a ucaprtaní z výletů do okolí, ale šťastní. Všichni.
A i když Eli občas hodně pokoušela naši trpělivost, vždycky to uhrála na to, že je prostě ♥ 
a "taká fajná" (jak s oblibou říká tatínek).
Že nás prostě dokázala pokaždé zavčas odzbrojit:

"Eliško, ty zase zlobíš?"
"Já nevím, já to tak nepoznám ..."

Co jako na tohle chcete říct? :-)


A příště vás vezmu  na skok dolů k Bečvě, do lázní.