úterý 2. prosince 2014

Jiří Jilík  Žítkovské čarování - Pravdivý příběh žítkovských bohyní

... 58/2014 ...




Na moravských Kopanicích, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin, se protínají siločáry minulosti a budoucnosti. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková uměly nahlédnout do dějů, které teprve nastanou. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazvali lidé bohyňováním. Činnost těchto bohyní se ovšem zdaleka nesoustřeďovala jen na předvídání budoucnosti. Jejich úkol byl mnohem praktičtější - pomáhat a poskytovat rady tam, kde člověk pro svoji omezenou zkušenost nevěděl, jak dál. Byly léčitelkami a vyznaly se v léčivých bylinách. Pomáhaly ve věcech milostných a dovedly "přičarovat" lásku vytoužené osoby. Rozpoznaly škůdce, bosorku nebo bosoráka a uměly zlomit jejich kouzla.
(anotace)



Populárně-naučná studie bývalého učitele z Vlčnova Jiřího Jilíka tematicky vychází z neobyčejně poutavého a zajímavého fenoménu tzv. Žítkovských bohyní, tedy tématu notoricky známého především díky Žítkovským bohyním (2012) Kateřiny Tučkové.
Jiří Jilík se historii Slovácka a lidové kultuře obecně věnuje už řadu let a jeho dříve vydané práce věnované bohyním a bohování (bohyňování) na Žítkové nazvané Žítkovské bohyně (2005) a Žítkovské čarování (2006) sama Kateřina Tučková v doslovu ke svým Žítkovským bohyním uvádí jako jeden ze svých inspiračních zdrojů. 




Rok po Kateřině Tučkové pak vydal Jiří Jilík obě své dřívější práce společně v jednom svazku a doplnil je bohatou fotografickou dokumentací, a to nejen ze svých vlastních snímků z návštěv Žítkové a Kopanic, ale taky řadou vzácných archivních fotek, přinášejících idylický obrázek tohoto regionu z dob dávno minulých. Snímky malebných chaloupek, travnatých kopců a tajemných a vševědoucích tváří několika žítkovských bohyní výborně dotvářejí atmosféru celé knihy. Obrovskou devízou je také zprostředkovaná autorova osobní zkušenost z vzácného přátelství s poslední žítkovskou bohyní Irmou Gabrhelovou, s níž se Jilík několikrát sešel a která zemřela v lednu roku 2001.
Vedle těchto svých osobních poznatků a zážitků pracoval autor samozřejmě také s řadou historických pramenů a odborných studií, které se této problematice systematicky věnují již od 19. století. 

Jiří Jilík s Irmou Gabrhelovou

Klíčovou personou byl v tomto směru především starohrozenkovský farář Josef Hofer, který v roce 1913 vydal v Holešově studii nazvanou  Bohyně na Žítkové. Velezajímavé, skutečné případy, jak vychytralé venkovanky bohyňují čili čarují.  (Pátera Hofera neopomenula ve své knize zmínit ani Kateřina Tučková.)
Hoferův pohled na žítkovské léčitelky a bylinkářky byl černobílý a výrazně negativní, obviňoval bohyně především z toho, že si za své čarování nechávají platit, i když jim v zásadě neupíral určité schopnosti: "Je to malé hnízdečko, ta Žítková, vlastně jsou to jen Kopanice, ale široko daleko známé. Vždyť zde bydlejí "bohyně", jež nejen umějí "léčit", nýbrž i najíti ukradené, začarované a nevyzpytatelné věci; dovedou vyrovnávati spory a sváry, po případě je ale dovedou způsobiti a rozdmýchati; dovedou vypomáhat milencům neb zamilovaným ve všech jejich tužbách, ale dovedou je též i rozlučovat." (Josef Hofer, 1913).


Ve druhé části své knihy - v Žítkovském čarování - přináší Jilík vzpomínky na bohyně, které vypátral ve starší literatuře (např. u Aloise Jiráska nebo u budoucí spisovatelky Amálie Kutinové, autorky mých oblíbených dětských knížek o Gabře a Málince), vychází z vyprávění pamětníků o nejslavnějších bohyních Pagáčeně,  Struhárce, Fukseně, Surmeně nebo již zmíněné Irmě Gabrhelové, a to vše předkládá svým čtenářům pro zdůraznění autenticity celého textu v kopaničářském nářečí (součástí knihy je také slovníček nářečních výrazů).

Vitaj, svitaj, moje milé, premilé svítáníčko, a ranňá rosičko, ty něpadaj, a jasné slunéčko, ty něvychádzaj a neosviacuj hory, doly a krížne cesty, choré ludzi, samodruhé ženy a iné zemské úrody. Ale ty padaj a sadaj na teho krsceného, ale němenovaného odsúdzenca mojého, který je mi od Pána Boha súdzený, aby bol pred moje oči postavený, do mojého srdca zaščjépený. Ty jasné slunéčko, ty naň sviecíš, ty ho vidzíš. Tak mu rozniec a rozehrej jeho srdce, jeho plúce, jeho tri sta údóv a stavóv, aby ten mój odsúdzeněc, který je mně od Boha súdzený, aby on němohol ani jezci, ani píci, ani tabáku kúrici, ani spáci, ani veselým býci a len na mňa menovanú krscenú myslici a ke mně bežaci. Aby mu něbola hodzina hodzinú, rodzina rodzinú, sestra sestrú, brat bratom, matka matkú, tatko tatkom; aby mu něbolo ništ milé a len ta jeho odsúdzenica s božskú pomocú, ta aby bola pred jeho oči postavená.
(ze zaříkávání žítkovské bohyně)




Jilíkovy eseje o Žítkové a jejích bohyních jsou zcela jistě přínosným a pozoruhodným příspěvkem k danému tématu. Velký potenciál mají v mých očích především pasáže věnované jednotlivým léčitelským a zaříkávacím praktikám těchto moudrých žen a způsobu jejich čarování - bohyňování. Vedle toho mne zaujalo také Jilíkovo pátrání po kořenech onoho bohování a líčení konkrétních historických faktů, které jsou doloženy už ve středověkých smolných knihách. 
Nejsem si úplně jistá schopnostmi autora zprostředkovat toto extrémně zajímavé téma poutavě a čtivě - řada informací a historek se třeba objevuje v různých kapitolách opakovaně, což ve výsledku působí rušivým a ne příliš pečlivým dojmem. Samozřejmě si jsem vědoma základních charakteristik daného žánru této publikace a cíleně jsem se proto snažila nesrovnávat tuto knihu s několikrát zmíněným románem Kateřiny Tučkové, který už z podstaty faktu, že se jedná o beletrii (zatímco Jilíkova práce spadá do kategorie odborné literatury),  objektivní srovnání nepřipouští. A pokud ke knize takto přistoupíte a budete ji brát jako jednu z variací na fenomenální téma Žítkové, může vás zcela jistě bavit.


Vydalo nakladatelství CPress ve společnosti Albatros Media, Brno 2013.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)