neděle 9. listopadu 2014

Ruta Sepetys  V šedých tónech

... 49/2014 ...




Ruta Sepetysová (*19. 11. 1967) pochází z Michiganu a dnes žije se svou rodinou v Nashville v Tennessee. Její otec uprchl jako malý chlapec z Litvy, kterou v roce 1941 spolu s Lotyšskem a Estonskem obsadil Stalin a na několik desítek let tyto pobaltské země vymazal z map.

Na počátku druhé světové války si tyhle tři pobaltské země velmi dobře uvědomovaly svou strategickou polohu mezi Sovětským svazem a územím, spadajícím pod sféru německého vlivu. Proto se v září 1938 rozhodly i legislativně zakotvit svou deklarovanou neutralitu (Lotyšsko a Estonsko v prosinci 1938, Litva v lednu 1939). Když v září 1939 Německo napadlo Polsko, Sovětský svaz si u těchto pobaltských republik vynutil smlouvy o vzájemné pomoci, sovětští vojáci byli v rámci kontingentů umístěni na jejich území a na sovětských vojenských mapách byly Estonsko, Lotyšsko a Litva uvedeny jako sovětské svazové republiky.
Na přelomu května a června 1940 obvinila sovětská vláda Litvu z porušování smlouvy o vzájemné pomoci, z provokační činnosti a sjednání tajného protisovětského vojenského paktu a pod hrozbou vojenského útoku obsadila sovětská armáda 15. června všechna strategická místa v zemi. Estonsko a Lotyšsko Sověti obsadili se stejným zdůvodněním 17. června 1940 a tato anexe pobaltských států byla prezentována jako z jejich strany dobrovolné zřeknutí se nezávislosti. Proběhly zmanipulované volby, jejichž vyústěním byla vynucená žádost všech tří států o přijetí do Svazu sovětských socialistických republik - Litva byla přijata 3. srpna 1940, Lotyšsko 5. srpna a Estonsko 6. srpna.



Když pak v rámci operace Barbarossa Německo v červnu 1941 zahájilo invazi na území Sovětského svazu, pobaltské státy byly po při tažení na Leningrad první na řadě. V polovině června pak Sověti zahájili masové deportace obyvatel Pobaltí do pracovních táborů na Sibiř - v první vlně se jednalo především o muže spojené s nacionalistickým odbojem a jejich nejbližší. Zatímco otcové rodin skončili v gulazích, jejich rodinní příslušníci byli přes Altaj a republiku Komi postupně deportování do sibiřských oblastí Tomsku, Krasnojarska a Irkutska. Z Litvy bylo tehdy deportováno téměř 17 500 obyvatel. (Druhá vlna deportací, která se týkala především žen a dětí, pak v Pobaltí proběhla na sklonku března 1949, především proto, že pobaltské země odmítaly kolektivizaci zemědělství.)
(zdroj Wikipedie)


Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři.
Lina se musí naučit bojovat o život, spolknout ponižování a bití a hlavně se nenechat zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kresli, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům  podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžitě při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.
(anotace)


Tip na tuhle knížku jsem našla na blogu u Báry a když se ke mně v knihovně dostala, přečetla jsem ji opravdu jedním dechem. Je to strhující, neuvěřitelný příběh, jehož výpovědní síla je velká nejen s ohledem na zvolené téma, ale navíc je umocněná tím, že se jedná o osobní zpověď mladé dívky, která je proti své vůli donucena v extrémních podmínkách deportace na Sibiř velmi rychle dospět ... 
Fakt, že Lina pochází z intelektuálního prostředí (její otec je univerzitním profesorem) je pro komando NKVD dostačující přitěžující okolností a jasným signálem k tomu, aby ji spolu s matkou, bratrem Jonasem a dalšími nevinnými litevskými ženami, dětmi a starci (muže deportovali zvlášť) posadili v litevském Kaunasu do vagónu s nápisem Zloději a děvky a bez jakéhokoliv vysvětlení poslali na několikaměsíční cestu na Altaj a později na východní Sibiř ...
Neustálá hrozba likvidace, hlad a zima, omezování v těch nejzákladnějších lidských potřebách, ztělesněné zlo, permanentní strach o život svůj i svých blízkých, ponižování, krutosti a zabíjení .... ale také lidská solidarita, vzájemná pomoc, odvaha, bezmezná láska obětavé matky - to všechno jsou emoce a stavy, které Lina prožívá ... A aby si ve své nelehké životní situaci zachovala zdravý rozum a nezbláznila se z toho všeho, utíká k malování - jako k jediné hmatatelné věci, která ji v sibiřském pekle dokáže učinit šťastnou, a zároveň pro ni představuje způsob, jak utrpení, v němž denně žije, zdokumentovat a předat o tom zprávu ... Podobně jí pak slouží i vzpomínky na minulé chvíle, v nichž byla bezstarostná a šťastná (v textu jsou formálně odlišeny kurzívou) a které pro ni v její temnotě představují jakési světlo a naději ...




Lina tu projde velkým osobním rozvojem - z povrchní, tvrdohlavé, chvílemi až sobecké dívky, která příliš nebere ohled na ostatní a dokáže je i ranit, se vlivem okolností stane silná a odvážná mladá žena, statečně čelící osudu, který si nezvolila ... Krásnou postavou je i její matka Jelena nebo desetiletý bratr Jonas, který v průběhu vyprávění neuvěřitelně dospěl. 
Plejáda postav je v tomto románu opravdu pestrá a Sepetysová tak nabízí čtenářům nejen velkou škálu různorodých povahových rysů (své postavy přitom neprezentuje jen černobíle, vedle jejich slabin přirozeně poukazuje i na jejich silné stránky), ale také řadu rozličných způsobů, jimiž se lidé vyrovnávají s tragickou životní situací ...


V šedých tónech je skutečně krásná kniha - ačkoliv byla vydána v nakladatelství, které se specializuje na literaturu pro dospívající mládež a Sepetysová ji psala pro tuto cílovou skupinu (román jen členěn do kratších kapitol, autorčin styl psaní je lehký a velmi čtivý a své důležité místo má ve vyprávění vznikající milostné pouto mezi Linou a jejím kamarádem Andriusem, což samozřejmě primárně young-adult literaturu necharakterizuje, nicméně v tomto případě to bylo s ohledem na závažnost zvoleného tématu rozhodně ku prospěchu věci), dospělého čtenáře rozhodně "neurazí" ... Pro mne byla určitě zajímavá především proto, že zatímco knih či filmů o koncentračních táborech a gulazích je celá řada, o genocidě v pobaltských zemích jsem si měla možnost něco přečíst poprvé ...


Vydalo CooBoo, Praha 2013.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)