pondělí 24. listopadu 2014

Dagmar Šimková   Byly jsme tam taky


... 57/2014 ...




Dagmar Šimková (*23.5.1929 - +24.2.1995) byla nespravedlivě vězněná komunistickým režimem; v elitní společnosti mj. profesorky Růženy Vackové, skautské aktivistky Dagmar Skálové či katolické spisovatelky Niny Svobodové.  Po návratu na svobodu se jí podařilo emigrovat společně s maminkou za sestrou do Austrálie. Studovala umění, historii, archeologii, psychologii a sociologii. Ve spolupráci s Amnesty International se věnovala pomoci vězněným lidem. Pracovala také jako kaskadérka u filmu a uspořádala výstavy svých výtvarných prací. Po listopadu 1989 několikrát navštívila Prahu. Zemřela v Austrálii a je pochována v Perthu.
(o autorce z přebalu knihy)


Dagmar byla velmi krásná žena a když ji v roce 1952 zatkli a umístili do vazby,
bylo jí třiadvacet ... na svobodu se dostala ve svých sedmatřiceti ...


Měla buržoazní původ, její otec byl významný písecký bankéř a celá rodina žila v nádherné velké vile (ta se objevila i v názvu tohoto dokumentu, který o Dagmar Šimkové natočila v rámci cyklu Neznámí hrdinové - Pohnuté osudy ve spolupráci s historičkou a scénáristkou Pavlínou Formánkovou režisérka Alena Hynková). Není asi třeba dodávat, co rodinu potkalo po únorovém převratu v roce 1948  ... 
Dagmar byla sice čerstvě přijata na Karlovu univerzitu ke studiu anglistiky a dějin umění, ale jako dcera buržoazního bankéře (otec "naštěstí" zemřel na sklonku války a převratu se nedožil) studovat samozřejmě nesměla a začala pracovat ve zdravotnictví. Jejich honosná vila byla zabavena národním správcem a byli v ní ubytováni cizí lidé, Dagmar s matkou a sestrou směly zůstat v jedné místnosti bez kuchyně. O osm let starší sestře Martě se v roce 1950 podařilo emigrovat do Austrálie.


V říjnu 1952 pak byla Dagmar zatčena Státní bezpečností a po šestnáctiměsíční vazbě byla v únoru 1954 odsouzena k 8 letům vězení (po odvolání prokurátora jí pak byl vrchním soudem trest zvýšen na 15 let). Důvodem zatčení a odsouzení byla její protistátní činnost - Dagmar rozšiřovala po městě letáky a vytvořila plakáty zesměšňující Zápotockého a Gottwalda. Další přitěžující okolností bylo, že se u ní skrývali dva přátelé, kteří zběhli z povinné vojenské služby a chtěli emigrovat na Západ.
Její matka byla později odsouzena na 11 let a po sedmi letech byla v roce 1960 propuštěna v rámci velké amnestie - u Dagmar pro její hrdost, stále vztyčenou hlavu, vzpupnost, vzdor, drzost, odpor ke státnímu zřízení a nemožnost převýchovy amnestie v úvahu nepřipadala.
Během svého výkonu trestu Dagmar Šimková prošla ženskými věznicemi v Opavě, Písku, Pardubicích, pražském Pankráci nebo věznicí ve slovenských Želiezovcích, odkud se jí v roce 1955 podařilo na dva dny utéct a trest jí byl poté ještě o tři roky navýšen.  Vězněna byla nejen s politickými vězenkyněmi, ale také spolu se zlodějkami, prostitutkami a vražedkyněmi ...


Ve svých realisticky popisovaných vzpomínkách se tak Dagmar Šimková zcela přirozeně nevyhýbala ani velmi naturalistickému líčení činů a chování jednotlivých spoluvězenkyň, stejně jako popisům krutého zacházení, každodenního ponižování, buzerace a surovosti dozorců, jíž byly denně vystavovány ... 
Občas jsem měla trochu problém s časoprostorovou orientací, ale vzhledem k tomu, že u Byly jsme tam taky jednoznačně převažuje obsah nad formou a  prioritní je tu samotné téma, síla výpovědi a morální poselství, které kniha přináší, není tento fakt příliš podstatný ...




Tahle malá knížka je tedy výjimečným a ojedinělým svědectvím o životě-neživotě v našich ženských lágrech v padesátých a šedesátých letech minulého století, ale i přes její útlost vám garantuji, že rozhodně budete mít problém přečíst ji za jedno odpoledne. Sama jsem ji musela několikrát odkládat a vstřebávat právě přečtené běsy ... 
Je opravdu těžké si všechny ty hrůzy už jen připustit a přijmout jejich existenci, ale pochopit to jde vskutku stěží ... hlava mi to zkrátka nebere a přes všechna negativa dnešní doby jsem nesmírně ráda, že žiji právě teď ...


Vydalo nakladatelství Monika Vadasová - Elšíková, KARAVANA, Praha 2007. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)