neděle 30. listopadu 2014

Aspoň jednu každý týden ...


... 48/2014 ...


... cestou ze školky před "vybydlenou" školkou,
kam jsem chodila před lety já ...




Z většiny bývalých školek u nás (jako všude jinde)
 po revoluci hromadně vznikaly hospody a herny,
tady je to půl na půl, respektive dvě třetiny na třetinu -
z jednoho pavilonu krásná příjemná luxusní restaurace,
 z druhého herna
a ten třetí (zrovna ten můj) pomalu, ale jistě chátrá,
asi došly peníze ...




My teda ale máme rozhodně hezčí školku než vy, mami, heč :-)

Všem přejeme krásnou první adventní neděli ♥

čtvrtek 27. listopadu 2014

Červenomodré ...

Poslední dobou moc nestíhám, jsem nějaká rozlítaná,
nevyspaná, unavená a nachcípaná ...
V rámci Vánoc mám spoustu plánů,
co všechno uháčkuju, upletu a ukorálkuju,
ale nějak se mi zatím nedostává toho nejdůležitějšího - totiž času ...
Všechno je teď nějaké hektické, doma, v práci,
s Eliškou a jejími školkovými předvánočními aktivitami ...
Programově se odmítám v tomhle období honit a stresovat,
ale zatím se mi to nějak nedaří a nedaří ... 
... snad se to časem zlepší, i když s nastupujícím adventem
obecně převažují spíše opačné tendence, co?
Tak letos ne, prosím pěkně! Já se nedám! :-)

Jsem fakt šťastná, když se mi podaří večer vyšetřit chvilku
na nějaké to "motání" ...
A přestože jsem teď sice nějaké korálky "na zakázku" dělala
a brzy vám je tu ukážu,
 už dlouho jsem neuháčkovala nic sama sobě si.
Tak jsem se rozhodla, že  tyhle červenomodré nebudu posílat dál do světa
a nechám si je.

Ve čtvrtek jsem je měla poprvé v práci
a mám z nich radost ♥



... příze tmavěmodrá a větší, krásně červený rokajl Preciosa s leskem ...







Mějte hezký zbytek týdne ♥

Já budu o víkendu zase jednou ta sobecká matka
a ze soboty na neděli odcházím na "dýchánek" ke kamarádce ...
budeme pít Imhotepy, poslouchat hudbu, koukat na filmy
a sušit u toho křížaly :-)
A slibuju, že neodpadnu už v deset večer jako minule :-))

pondělí 24. listopadu 2014

Dagmar Šimková   Byly jsme tam taky


... 57/2014 ...




Dagmar Šimková (*23.5.1929 - +24.2.1995) byla nespravedlivě vězněná komunistickým režimem; v elitní společnosti mj. profesorky Růženy Vackové, skautské aktivistky Dagmar Skálové či katolické spisovatelky Niny Svobodové.  Po návratu na svobodu se jí podařilo emigrovat společně s maminkou za sestrou do Austrálie. Studovala umění, historii, archeologii, psychologii a sociologii. Ve spolupráci s Amnesty International se věnovala pomoci vězněným lidem. Pracovala také jako kaskadérka u filmu a uspořádala výstavy svých výtvarných prací. Po listopadu 1989 několikrát navštívila Prahu. Zemřela v Austrálii a je pochována v Perthu.
(o autorce z přebalu knihy)


Dagmar byla velmi krásná žena a když ji v roce 1952 zatkli a umístili do vazby,
bylo jí třiadvacet ... na svobodu se dostala ve svých sedmatřiceti ...


Měla buržoazní původ, její otec byl významný písecký bankéř a celá rodina žila v nádherné velké vile (ta se objevila i v názvu tohoto dokumentu, který o Dagmar Šimkové natočila v rámci cyklu Neznámí hrdinové - Pohnuté osudy ve spolupráci s historičkou a scénáristkou Pavlínou Formánkovou režisérka Alena Hynková). Není asi třeba dodávat, co rodinu potkalo po únorovém převratu v roce 1948  ... 
Dagmar byla sice čerstvě přijata na Karlovu univerzitu ke studiu anglistiky a dějin umění, ale jako dcera buržoazního bankéře (otec "naštěstí" zemřel na sklonku války a převratu se nedožil) studovat samozřejmě nesměla a začala pracovat ve zdravotnictví. Jejich honosná vila byla zabavena národním správcem a byli v ní ubytováni cizí lidé, Dagmar s matkou a sestrou směly zůstat v jedné místnosti bez kuchyně. O osm let starší sestře Martě se v roce 1950 podařilo emigrovat do Austrálie.


V říjnu 1952 pak byla Dagmar zatčena Státní bezpečností a po šestnáctiměsíční vazbě byla v únoru 1954 odsouzena k 8 letům vězení (po odvolání prokurátora jí pak byl vrchním soudem trest zvýšen na 15 let). Důvodem zatčení a odsouzení byla její protistátní činnost - Dagmar rozšiřovala po městě letáky a vytvořila plakáty zesměšňující Zápotockého a Gottwalda. Další přitěžující okolností bylo, že se u ní skrývali dva přátelé, kteří zběhli z povinné vojenské služby a chtěli emigrovat na Západ.
Její matka byla později odsouzena na 11 let a po sedmi letech byla v roce 1960 propuštěna v rámci velké amnestie - u Dagmar pro její hrdost, stále vztyčenou hlavu, vzpupnost, vzdor, drzost, odpor ke státnímu zřízení a nemožnost převýchovy amnestie v úvahu nepřipadala.
Během svého výkonu trestu Dagmar Šimková prošla ženskými věznicemi v Opavě, Písku, Pardubicích, pražském Pankráci nebo věznicí ve slovenských Želiezovcích, odkud se jí v roce 1955 podařilo na dva dny utéct a trest jí byl poté ještě o tři roky navýšen.  Vězněna byla nejen s politickými vězenkyněmi, ale také spolu se zlodějkami, prostitutkami a vražedkyněmi ...


Ve svých realisticky popisovaných vzpomínkách se tak Dagmar Šimková zcela přirozeně nevyhýbala ani velmi naturalistickému líčení činů a chování jednotlivých spoluvězenkyň, stejně jako popisům krutého zacházení, každodenního ponižování, buzerace a surovosti dozorců, jíž byly denně vystavovány ... 
Občas jsem měla trochu problém s časoprostorovou orientací, ale vzhledem k tomu, že u Byly jsme tam taky jednoznačně převažuje obsah nad formou a  prioritní je tu samotné téma, síla výpovědi a morální poselství, které kniha přináší, není tento fakt příliš podstatný ...




Tahle malá knížka je tedy výjimečným a ojedinělým svědectvím o životě-neživotě v našich ženských lágrech v padesátých a šedesátých letech minulého století, ale i přes její útlost vám garantuji, že rozhodně budete mít problém přečíst ji za jedno odpoledne. Sama jsem ji musela několikrát odkládat a vstřebávat právě přečtené běsy ... 
Je opravdu těžké si všechny ty hrůzy už jen připustit a přijmout jejich existenci, ale pochopit to jde vskutku stěží ... hlava mi to zkrátka nebere a přes všechna negativa dnešní doby jsem nesmírně ráda, že žiji právě teď ...


Vydalo nakladatelství Monika Vadasová - Elšíková, KARAVANA, Praha 2007. 

neděle 23. listopadu 2014

Žalý ...




Žalý už nemá 
                                                            co by plakal.
Jen routa z kouta v božím poli
do sna mi breptá: "Zestárni.
Zestárni rychle, 
míň to bolí ..."
A sníh se sype do homolí
jak do antické cukrárny.
Bejvalo Křič si
                                                          a je Kušuj.
Chce se mi páchat krásnou škodu.
Chce se mi rdousit povětří.
A pálit oheň. 
Topit vodu.
Chce se mi veršů bez důvodu
na lásku jeseň. Na dvě, tři.
Řekne se sníh.
                                                                   Má chabý rozum.
Hrne se k hrobům mezi stromy,
jak by se bál, že uplavou.
A co když to,
co umřelo mi -
a co mám možná na svědomí - 
chce mít jen více pod hlavou?

KAREL ŠIKTANC

12.2.2014

sobota 22. listopadu 2014

Aspoň jednu každý týden ...

... 47/2014 ...

"Mami, já bych chtěla, aby už napadl sníh,
to pak tak fajně křupe pod nohama ..."



... zatím to bohužel moc nevypadá
aneb aktuálně z ostravských ulic ...

čtvrtek 20. listopadu 2014

Michal Ajvaz  Lucemburská zahrada

... 51/2014 ...




Román Lucemburská zahrada líčí sled událostí, které se během letních prázdnin přihodily pařížskému středoškolskému učiteli Paulovi v důsledku toho, že v okamžiku nesoustředěnosti položil ruku na nesprávné klávesy počítače a napsal jedno slovo špatně: kvůli této chybě prožije nejšťastnější a nejstrašnější chvíle svého života. Děj knihy se odehrává v Paříži, v Nice a v Nantes, ve státě New York, v Moskvě, na karibském ostrově Saint Lucia, v sicilské Taormině a ve vybájeném městě Lara.
(anotace)



Lucemburskou zahradu jsem si chtěla přečíst hlavně proto, že získala cenu Magnesia Litera 2012 za nejlepší knihu roku a také z toho důvodu, že od Michala Ajvaze jsem zatím nic nečetla, ačkoliv nějaké neurčité povědomí o tomto autorovi jsem díky škole samozřejmě měla. Po jejím přečtení si tak trochu nejsem jistá, zda jsem si na tohle první setkání s ním zvolila dobrou knihu, protože můj dojem z ní je eufemisticky řečeno poněkud rozpačitý ...


Lucemburská zahrada je v recenzích žánrově charakterizována jako zástupce tzv. magického realismu, jde tedy o příběh, v němž se stírají hranice mezi světem skutečným a tím imaginárním, vyprávění s řadou snových, až fantaskních motivů. Ajvaz tu pracuje metodou splétání jednotlivých příběhů, které se prolínají, časoprostorově na sebe navazují a vzájemně se ovlivňují ... Zásadní roli v jeho románu hrají nejrůznější negativní stavy lidské mysli a jejich změny, postavy trpí halucinacemi, úzkostmi a psychózami ...



Hlavní hrdina Paul kvůli špatně stisknutému písmenu na klávesnici počítače objeví na internetu text v neznámém yggurském jazyce a virtuálně se pak setkává také s jeho autorem, již zemřelým americkým vědcem Donaldem Rossem - specialistou na kognitivní vědy a tvůrcem audioanimatronických figurín. Fascinovaně se pak snaží nesrozumitelnému jazyku porozumět a jakýmsi symbolem této jeho touhy se stává tajemné slovo "okitubis".
Hlavní zápletka románu je pak ve své podstatě banální a jednoduchá - Paul začne svou manželku Simone podvádět se studentkou Claire, s níž se seznámí při svém "yggurském" pátrání. Když se to manželka dozví, připraví si pro nevěrného Paula skutečně mimořádně rafinovanou a krutou pomstu ...


Téma rozhodně originální, nicméně Ajvazův styl vyprávění  a jeho přístup k textu mě příliš neoslovil, knihu jsem musela několikrát odkládat a znovu se k ní vracet, což při čtení občas dělám, ale v tomto případě to nebylo proto, abych v sobě některé pasáže  nechala tzv. uzrát ... Jediné, co mi na tomto románu připadalo přinejmenším pozoruhodné, byla autorova jazyková vybavenost (yggurštinu, včetně systému gramatiky, si Ajvaz pro tento román speciálně vymyslel) a rozhodně mu v tomto směru nelze upřít vysokou kvalitu a kultivovanost psaného projevu.
Postavy mi ale vesměs připadaly nesympatické, emočně chladné a psychologicky nevěrohodné, zdlouhavé popisné pasáže mě místy vyloženě nudily a snaha vzbudit ve čtenáři téměř exaltický pocit a zdání nějaké filosofické hloubky mě iritovala ... 
Prostě a jednoduše mě to nebavilo a Ajvaz tak skutečně není můj šálek kávy ...

Vydalo Druhé město, Brno 2011. 



úterý 18. listopadu 2014

Soví oči ...




... ryby katedrál ...


... sloní stíny ...


... kočkování ... 


... tygří pruhy ...


... kočky a andělská počta Zuzany Navarové ...


... nejnovější přírůstky zatím "potupně" schované ve skříni
spolu se zhruba padesáti kamarády, 
které se mi během uplynulých měsíců podařilo nashromáždit ...




... a vyčítavý pohled mého oblíbeného černého kocourka ...


... mi připomínají, že bych si měla konečně srovnat knihovnu ...

... do Vánoc ...

... protože jinak to uvidí Ježíšek, žádnou knížku mi už nepřinese
a já si pod stromečkem tak leda ostrouhám mrkvičku :-)

neděle 16. listopadu 2014

Nikdy neměj strach ze stínů ... 

Prostě znamenají, že někde na blízku svítí světlo ...

... české papírnictví Papelote 
ve spolupráci s hospicovým občanským sdružením Cesta domů,
které usiluje o zlepšení péče o umírající,
vypustilo do světa tenhle nádherný diář na rok 2015 ...


... a to hned ve dvou variantách - švestkově fialové se žlutou a titulním citátem ♥
... a temně šedé s domečkem a svítícím okýnkem ♥


...  menší A5, s gumičkou, kapsou, záložkou, dvěma pohledy a krásnou tužtičkou ...


... týdenní plánovací s volnou stránkou na poznámky - 
což je formát, který mi osobně maximálně vyhovuje
a jak jsem se letos v papírnictvích přesvědčila,
naprosté většině týdenních kalendářů ta volná stránka chybí ...


... diář Papelote pro Cestu domů jsem měla už letos
a jsem z něj nadšená stále, i když už máme za sebou 46. týden roku ...
Zkrátka nám to spolu klape :-)


... a proto se už teď tetelím radostí -  mám totiž přísně tajné indicie,
že i letos se Ježíškovi podařilo navázat spojení :-)

A určitě se koukněte i do Dobročinného obchodu Cesta domů,
možná Vás tam něco cvrnkne do nosu a spolu s radostí pod stromečkem
také přispějete na dobrou věc ...

Já jdu nahlížet ...


Fota z eshopu Cesta domů.

sobota 15. listopadu 2014

Aspoň jednu každý týden ...


... 46/2014 ...

... včera cestou ze školky ...
... foceno mobilem - bylo zataženo, takže fotky nic moc,
ale pro ilustraci postačí, i když Eli vypadá tak trochu
jako mýval - albín :-)

... od kdy vlastně mají ti ježci zimní spánek? :-)


... Wikipedie hlásí, že od října, tak už vím, 
proč byl tady ten bobek takový zmatený a zpomalený,
bo měl už nejmíň čtrnáct dní spinkat :-)




čtvrtek 13. listopadu 2014

úterý 11. listopadu 2014

Martin na bílém koni se asi dneska někde zakecal ...


... ale trochu nasněžit by už mohlo, co říkáte? :-)



Jakub Schikaneder - Soumrak v zimě, 1899