úterý 21. října 2014

Markéta Pilátová  Má nejmilejší kniha


... 43/2014 ...




Ve svém druhém románu Má nejmilejší kniha Markéta Pilátová stejně jako ve svém románovém debutu tematicky čerpá z jihoamerického prostředí. Román je jakýmsi kaleidoskopem, poskládaným z příběhů několika hlavních postav, jejichž osudy se tu rafinovaně proplétají ...


Jednou z nich (a zároveň postavou nejvýrazněji negativní) je Velký Michael - světově uznávaný vědec, ředitel Hadího institutu, který se vedle pokusů na hadech podílí také na nelegálních obchodech s narkotiky. Velký Michael je bezohledný, tvrdý a arogantní člověk, toužící po penězích a slávě, člověk bez jakýchkoliv morálních hranic ...
Krásnou hrdinkou je indiánská míšenka Pajita - nevzdělaná, plachá a tichá dívka, týraná svými rodiči. Pajita získala schopnost rozumět hadům, když ji jeden z nich v pralese políbil a v kombinaci s jejími neobyčejnými instinkty představuje toto její zvláštní umění pro Velkého Michaela Vidala nenahraditelnou devízu. V Hadím institutu mu má dívka pomoci při práci s hady. Ve Velkém městě se nesmělá Pajita seznámí s pouličním žongléřem a počítačovým nadšencem Ptákem - synem prostitutky ze slumu - a jejich vzájemná láska je jednou z několika milostných narativních linií tohoto románu.
Další mileneckou dvojici tvoří submisivní malíř a úředník v Hadím institutu Yan a jeho temperamentní a energický přítel - psychiatr Otto, který spolu se svým otcem vyráží do dalekého Polska hledat rodinné kořeny.
Osudovou roli v příběhu sehraje i federální agentka Pula. Bojuje s místní narkomafií a je utajovanou dcerou Velkého Michaela. Aby svého otce usvědčila  z kriminální činnosti,  je Pula nucena zatknout svou matku (uznávanou glacioložku), která pro Michaela Vidala pašuje drogy. Jejím partnerem je v románu Hugo - lékař s nadpřirozenými schopnostmi, jenž za cenu obrovských bolestí a migrén vidí minulost i budoucnost svých pacientů.
Všechny  postavy  tohoto  románu jsou spojeny hledáním svého místa na světě,  své identity, smyslu  své  vlastní  existence ... 
V očích Markéty Pilátové pak nejdůležitější roli v tomto uvědomování si sebe sama hraje láska a nezištná, nesobecká pomoc ostatním lidem, která jediná snad vede ke štěstí ...


Klíčovým motivem celého románu je obraz hada, akcentovaný i na obálce knihy. Pilátová přitom vychází nejen z latinskoamerického kulturního prostředí, ale také z křesťanské a řecké mytologie, do úvahy tu přichází také v českém prostředí dobře známý motiv bílého kouzelného hada, po jehož pozření můžeme porozumět řeči zvířat. Dobře známý je také motiv Asklépiova hada jako symbolu léčitelství a především biblický obraz hada, který svedl Evu k prvotnímu hříchu.
Vzhledem ke zvolenému prostředí samozřejmě nelze opomenout Quetzalcóatla - Opeřeného hada z aztécké mytologie, který představoval jednoho z mála dobrých (hodných) bohů a vedle božské podstaty byla zdůrazňována i jeho lidská stránka. Symbolizoval plodnost i válku. 
Had Haré - jedna z hlavních "postav" knihy - je tady jakýmsi autorským vypravěčem, hybatelem děje, který promlouvá s jednotlivými postavami, řídí jejich kroky a ovládá je ve snech ... 
Snaží se definitivně zabránit násilí páchanému na hadech kvůli získávání hadího jedu - ten není možné vyrobit synteticky a lze jej získat jen z živých hadů, kteří jsou v Hadím institutu drženi v otřesných podmínkách ...
Haré je tu vlastně ztělesněnou touhou po spravedlnosti a svým způsobem symbolizuje vyšší řád a jakousi božskou moudrost a nekonečnost  ... 
Jeho monology jsou v textu románu formálně odlišeny kurzívou. 


Podobně jako Haré glosuje v roli vypravěče jednotlivé příběhy  postava muže označeného jako Ten, který tetuje (i jeho monology jsou v knize typograficky odlišeny od ostatního textu - jsou zvýrazněny tučně). Tajemný tatér trpí ztrátou paměti, neví, kdo je a nepamatuje si vlastní minulost, jen občas se mu vybaví nějaké útržky, např. pobyt ve vězení, kde ho mučili ... Od lidí, kterým tetuje fantaskní obrázky, si nechává "platit" jen jídlem a jako latinskoamerická Šeherezáda vypráví příběhy ...
A stejně jako had Haré i on je nějakým způsobem provázán a spojen se všemi protagonisty tohoto románu ...


Markéta Pilátová vystavila svůj román na značně složité fabuli, roztříštěné do několika větších ucelených fragmentů. V syžetu pak pracovala se sny, básněmi, zaklínadly a písněmi ... využila nejrůznější bájné, takřka pohádkové motivy, které ostře kontrastovaly s velmi realistickým popisem prostředí Velkého města, vší jeho bídou, slumy, narkomafií ...
Její román je opravdu poutavý, mnohovrstevnatý a pestrý, žánrově má velmi blízko k magickému realismu a hranice mezi realitou a sny je v něm velmi křehká.
Na výsledném kouzlu má nesporně velký podíl i, v kontextu české literatury atypicky zvolené, latinskoamerické prostředí - jediné vybočení z něj tu představuje cesta jedné z postav - psychiatra Otta - do rodiště jeho otce, polského městečka, které za druhé světové války fatálně poznamenal pogrom ...



Román je velmi komplikovaný,  čtenářsky náročný a interpretačně nejednoznačný, ale Pilátová je zcela jistě zajímavou autorkou, která velmi dobře pracuje jak se zvoleným tématem, tak s jazykem a její metafory a složité obrazy, v nichž zachycuje vnitřní život svých postav, jsou více než pozoruhodné.
Rozhodně si chci přečíst  ještě její debut Žluté oči vedou domů a její poslední román Tsunami blues (2014). 
Markéta Pilátová se věnuje i dětské literatuře, takže s Eliškou určitě koukneme na Gorilího tátujaponskou holčičku Kiko nebo vílu Vivilílu.


Vydal Torst, Praha 2009. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)