středa 1. října 2014

Marcela Serrano   Deset žen

... 40/2014 ...




Devět žen, každá úplně jiná. Nikdy předtím se neviděly, ale přesto si svěřují své příběhy. Nataša, jejich terapeutka, se je rozhodla sezvat dohromady, protože věří, že rány se mohou začít hojit jen tehdy, když se prolomí ledy mlčení.
Není důležité, odkud pocházejí ani z jakých poměrů. Nezáleží na tom, kolik jim je let a čím se živí. Všechny na bedrech nesou tíhu strachu, samoty, promarněných tužeb a nejistoty. Někdy za to může minulost, se kterou se nelze vyrovnat, jindy přítomnost, jež nepřináší to, co by si člověk přál, nebo nejistá budoucnost, která děsí. Matky, dcery, manželky, vdovy, milenky. Hrdinky tohoto románu přijímají Natašinu výzvu, aby se pokusily poohlédnout na svůj život novýma očima. 
(anotace)

Marcela Serrano (*1951) patří k nejvýznamnějším latinskoamerickým spisovatelkám, pochází z Chile a dlouhá léta se věnovala výtvarné tvorbě. Po vojenském převratu v roce 1973 emigrovala do Říma. Svůj první román My, které se máme tak rády publikovala v roce 1991 a od té doby vydala řadu světově úspěšných knih. Román Deset žen byl publikován v roce 2011 a zatím je její jedinou knihou přeloženou do češtiny.


Každá z devíti hrdinek má v knize svou vlastní kapitolu, kde v nepřerušovaném monologu a bez jakékoliv interakce s ostatními přítomnými ženami vypráví svůj příběh ...
Desátá kapitola je věnována jejich terapeutce Nataše, která tu ovšem nepromlouvá přímo sama - o jejích životních peripetiích se dozvídáme prostřednictvím její osobní asistentky ... 


A jednotlivé hrdinky? V mistrné zkratce se Serranové podařilo je výstižně charakterizovat už v prvních slovech jejich osobní zpovědi ...

Francisca (42) architektka a spolumajitelka realitní agentury
„Nenávidím svou matku. Nebo nenávidím sama sebe, nevím. Předpokládám, že právě proto jsem tady. Nenávist člověka vysává. Můžete si na ni zvyknout, ale nic to neřeší.
Nebo lépe řečeno, nikdy si na ni nezvyknete.“

Mané (75) bývalá herečka
„Jsem Mané, a jak mě tu dnes vidíte, jestlipak byste řekly, že jsem vždycky byla kráska k pohledání? Měřím metr čtyřiasedmdesát, což je na tuhle zemi docela hodně, a vážím šedesát kilo. Navzdory létům si udržuju svou váhu, i když už moje tělo nevidí nikdo jiný než já sama. Před pár měsíci mi bylo pětasedmdesát. A skoro se to ani neslavilo.“

Juana (37) kosmetička - depilátorka
„Ještě před rokem bych vám hned zkraje řekla: život je krásný! A jak by taky ne. Na světě bylo tolik fantastických věcí, orgasmem počínaje a sklenicí pěkně vychlazeného mote con huesillo v parném létě konče. Ale před rokem se všechno změnilo. Kvůli Susy. Už nejsem ta stejná Juani jako dřív – protože Juana je moje jméno – a já bych ji chtěla zpátky.
Moje trápení není vlastně tak docela moje, ale tíží mě stejně. Jak to vůbec přijde, že to člověka takhle semele, když sám neudělal nic, čím by si to zasloužil? Když to jeden podělá, musí nést následky. Ale někdy to přijde, aniž by člověk hnul prstem.“

Simona (61) socioložka
„Všechny máme nějakou úchylku. Tohle je ta moje: obrací se mi žaludek, když vidím, čeho jsou ženy schopné, aby si udržely muže. Udělají pro to cokoliv. Muži nejsou nic jiného než symbolický objekt – a věřte mi, že bez tohohle symbolu se dá docela dobře žít. Ztotožňuji se s tvrzením, že symbol vzniká jen z toho prostého důvodu, aby reprezentoval něco jiného, a tuhle jeho metaforickou a alegorickou podstatu je třeba řádně zdůraznit. Ale podílet se na tom nehodlám. Štve mě, že musím být svědkem toho, jak jsou ženy připravené vykrvácet, jenom aby nezůstaly samy. Kdo kdy řekl, že single život je nějaká tragédie?“

Layla (43) novinářka
„Narodila jsem se v den, kdy Beatles hráli na terase jedné londýnské budovy svůj poslední koncert, 30. ledna 1969. Mé jméno je Layla.
Jsem novinářka. Promovala jsem na Chilské univerzitě. Mám arabské kořeny, v Chile žijeme už druhou generaci. Jsem sice Arabka, ale život mě naučil být obezřetná a podezíravá, což jsou vlastnosti, které se připisují spíš Židům.
Jsem alkoholička. Ale protože tohle není setkání anonymních alkoholiků, necítím povinnost nikomu z vás vyjadřovat podporu.“

Luisa (67) služebná
"Jmenuju se Luisa.
Pocházím z jihu. Narodila jsem se ve vesničce, kterou protéká řeka Itata, v provincii Ňuble. Chtěla bych vám povědět jen o něm, o Carlosovi. Vyrostla jsem na dědině, rodiče byli rolníci; a kdyby Carlose nebylo, byla bych tam i zůstala.“

Guadalupe (19) studentka informatiky
"Jmenuju se Guadalupe a je mi devatenáct. Všem se představuju jako Lupe, to aby to nepřipomínalo Panenku Marii Guadalupskou a taky, aby to neznělo tak děsně mexicky. Jsem totiž Chilanka a dost málo křesťansky založená. Nejlepší kámoši mi říkají Lu, tak hezky po čínsku, a mně se to líbí.
Můj život je komplikovnej a místy chaotickej, a to hlavně proto, že jsem moc jiná než ostatní ženy.
Zaprvý: jsem lesba, vždycky jsem byla a nestydím se za to, dokonce naopak. Zadruhý: Můj mozek pracuje takovou rychlostí, že nejsem schopná pobrat tu spoustu věcí, co jím projdou. Vždycky je tak trochu napřed. A já polykám slova, ne proto, že bych neuměla mluvit, ale protože mám v hlavě úplnou smršť, myšlenky lítaj jako splašený a hned zase mizí.“

Andrea (?) novinářka
„Chtěla bych mluvit o poušti, jen o poušti. Atacama. Na nic jiného nemyslím. Je to ta nejsušší poušť na světě. Jako malá bych vám řekla, že nejsušší je Sahara, ta nekonečná písečná pláň, poušť Mojžíšova a Lawrence z Arábie, ale ve skutečnosti je to jinak. To naše poušť je ta nejvyprahlejší ze všech. A právě tam jsem zamířila. Ideální místo, kde nechat spočinout své kosti, kdyby tohle byl můj záměr (je to vskutku dobrý svatostánek na smrt).
Jsem Andrea, znáte mě z televize.
Vždycky jsem věděla, že se chci stát novinářkou, být v centru dění.“

Ana Rosa (31) sekretářka v obchodním domě
"Má matka, dej jí Pánbůh klidné spočinutí, s oblibou říkávala, že má dceru, která je nesubstanciální, což v jejím případě bylo opravdu něco, protože se nedá říct, že by oplývala příliš bohatým slovníkem. Zajímalo by mě, jak na to slovo přišla. Každopádně ho říkala často a s gustem a zároveň jí sloužilo jako výmluva, aby se mnou zaobírala co možná nejméně. Jenže mě si nikdy nikdo moc nevšímal, takže to od ní zas tak originální nebylo.“


Svou zásadní roli v románu hraje i pohnutá novodobá historie Chile a specifické jihoamerické prostředí obecně, obojí přitom osudy hrdinek románu ovlivňuje - někdy okrajově, jindy zásadním, až fatálním způsobem ...



Roztomilým a efektním detailem, který ještě umocňuje můj celkový pozitivní dojem a pocit z knížky, je její krásná obálka - něžná, čistá, minimalistická, ale výmluvná ... Květinové motivy spojené s jednotlivými ženami pak prostupují i do samotné knihy, kde uvozují jednotlivé kapitoly.


Marcela Serrano má velký dar nahlédnout do ženské duše a citlivou a poutavou formou ji v jejích všemožných podobách přenést na papír ... její pohled na složitosti mezilidských vztahů, nejen partnerských, ale i těch mezi rodiči a dětmi, a schopnost zaměřit se na samou podstatu lidství a zkoumat kořeny lásky i bolesti, aniž by přitom byť jen náznakem sklouzla k sladkobolným výlevům v duchu typických "ženských" románů nebo červené knihovny, je vskutku obdivuhodná a uchvacující ...
Deset žen je nádherná kniha ... dojemná, citlivá, hluboce lidská a svébytně ženská ...

Určitě bych se k ní ráda někdy zase vrátila, takže je to jasné, musím si ji prostě koupit :-)

Vydal Host - vydavatelství, s.r.o., Brno 2014. 
Přeložila Jana Lišková.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)