pátek 31. října 2014

Matthew Quick   Terapie láskou

... 45/2014 ...




Pat Peoples se vrací domů z léčebny pro duševně choré a svět kolem mu nedává příliš smysl. Jeho oblíbený fotbalový tým hraje na stadionu, který před několika měsíci ještě nestál, přátelé mají manželky a děti, ačkoli nedávno byli ještě svobodní, a nikdo mu nechce vysvětlit, jak je to možné. A hlavně s ním nikdo nechce mluvit o jeho milované ženě Nikki, se kterou se jistě zase brzy shledá, i když právě teď žijí odloučeně.
Pat si z toho ale nic nedělá, protože věří ve šťastné konce. Stačí přece na sobě pracovat, nenechat se odradit pesimismem, udržovat se ve skvělé formě a být laskavý k lidem, a život vás odmění. Tak je to přece ve všech dobrých filmech a knihách. Co si o tom myslí váš terapeut, mrzoutský táta nebo divná kamarádka Tiffany, nehraje roli. Protože je jen otázkou času, kdy odluka skončí, Pat se s Nikki opět shledá a budou žít šťastně až do smrti.
Nebo ne?
(anotace)




V knihovně jsem po téhle knížce sáhla proto, že vím o tomhle úspěšném "stejnojmenném" filmu, který jsem sice zatím neviděla, ale chystám se na něj ... Označení "stejnojmenný" jsem dala do uvozovek hlavně z toho důvodu,  že český titul (knihy i filmu) Terapie láskou je docela zavádějící a ne zcela vystihující podstatu originálního, anglického názvu The Silver Linings Playbook ... Jakýmsi mottem celého románu je totiž kouzelné anglické přísloví, které přesně vystihuje základní životní filozofii hlavní postavy Pata:


Každý temný mrak má stříbrné lemování.


Matthew Quick (*1973) dal svému románu formu deníkových zápisků hlavní postavy. Vlivem medikace totiž začal Pat trpět výpadky paměti a každodenní záznamy událostí, jež se ho bezprostředně dotýkají, hrají velkou roli v rámci jeho terapie a zároveň mu mají sloužit jako pojistka, aby nezapomněl na nic důležitého, až bude Nikki vyprávět o svém životě bez ní.
Klíčovým momentem a spouštěčem celého příběhu je tu okamžik, kdy se Pat po dlouhém pobytu v psychiatrické léčebně znovu vrací do reálného světa, v němž se musí znovu učit žít. Primárně motivován snahou zalíbit se odloučené manželce poctivě pracuje na přeměně své osobnosti - učí se být laskavým a chápavým člověkem, snaží se zvládat své občasné záchvaty vzteku a agrese, rozšiřuje si své intelektuální obzory (přestože byl předtím učitelem dějepisu a tedy studovaným člověkem), tvrdě dře na své fyzičce a k jeho každodenní rutině patří několik hodin posilování a mnohakilometrový běh ... Zároveň chodí na terapie, spolu s nepřístupným otcem a bratrem je velkým fanouškem místního klubu v americkém fotbale, obnovuje kontakty s bývalým přítelem z dětství a seznamuje se s jeho švagrovou, svéráznou a psychicky labilní Tiffany, která podobně jako on navštěvuje terapie a snaží se o zvládnutí svých traumat z minulosti ...
Pat je sympatický hrdina, citlivý, bezbranný, naivní, optimistický a důvěřivý -  a v tomto smyslu má hlavní postava tohoto románu určitý takřka "forrestgumpovský" nádech ...


Zajímavé a výborně prokreslené jsou i další postavy - především už zmíněná Tiffany (u níž jsem ale místy měla pocit, že potenciál její postavy není využitý dostatečně), Patovi rodiče - obětavá a psychicky vyčerpaná matka a autoritativní otec, mrzout, který si k nemocnému synovi jen obtížně hledá cestu a vlastně se o vzájemné porozumění nijak zvlášť ani nesnaží ... Patův bratr Jake, který má  pro něj naopak pochopení za každé situace a ať už Pat v minulosti udělal cokoliv, Jake to prostě neřeší a je mu oporou. Důležitou roli v příběhu hrají i postavy Patova indického terapeuta Cliffa, kamaráda z dětství Ronnieho nebo jeho manželky Veronicy ... 
Jo, a velkou "postavou" celého románu je i americký fotbal, protože tomu Quick věnuje opravdu hóóódně místa :-)


Ne zcela korektně se Matthew Quick zachoval v momentech, kdy Pat v rámci sebevzdělávání a hlavně proto, aby zapůsobil na Nikki (která učí angličtinu), postupně načítá různá významná díla klasické americké literatury. Tolik spoilerů pohromadě jsem neviděla pěkně dlouho :-) Takže, pokud byste se chystali si přečíst třeba Hemingwayovy romány Komu zvoní hrana a Sbohem, armádo, Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho, Hawthornovo Šarlatové písmo, Salingerovu klasiku Kdo chytá v živě nebo Pod skleněným zvonem Sylvie Plathové, rozhodně to udělejte před tím, než se pustíte do Terapie lásky :-)


Terapie láskou je pohodový, příjemný a v dobrém slova smyslu nenáročný román o dvou bláznech :-) Ale seriózně - Matthew Quick je autor, jehož literární styl je ve své podstatě jednoduchý a "čistý", nicméně ve výsledném dojmu velmi působivý. Jeho vyprávění je poutavé a vtipné, má vytříbený smysl pro využití potenciálu tragikomična a ironie, dokáže skvěle pracovat s jistou formou napětí, má schopnost vyprávět vysoce intimní a ve své podstatě nostalgický příběh bez přehnaného patosu, ale s velkou dávkou empatie a pochopení.

Věčný spor, zda je lepší si první přečíst knihu nebo se podívat na film, já osobně nevnímám tak kategoricky (na rozdíl od  některých až "fanatických" zastánců tvrzení, že kniha je vždy lepší, což si, paušálně řečeno, rozhodně nemyslím) a moc to obvykle nehrotím, jednoduše sáhnu po tom, co se ke mně dostane dřív ... Ale pokud s tím někdo máte problém, dobře zvažte, s čím začít, protože soudě podle různých "zklamaných" recenzí knihy i filmu je to zrovna v případě Terapie lásky docela ořech ...


Přeložil David Petrů.
Vydala Euromedia Group, k.s. - Knižní klub, Praha 2013. 

čtvrtek 30. října 2014

Eliška se dala na pohádky ...




... písmenka, písmenka, písmenka ...

Ta u nás teď děsně frčí a popsané máme úplně všechno -
tabuli, ledničku, zeď, noviny, všechny papíry, co se Eli dostanou pod ruku ...
Neustále se nás ptá, jak se které písmeno píše.
Už delší dobu se umí podepsat celým svým jménem, nedávno přidala i příjmení,
mámu, tátu, babi, dědu a tetu ... písmenka ji prostě fascinují :-)

Mám z ní fakt radost, tužku drží v ruce moc krásně
a myslím, že na čtyři a půl roku má ta písmenka překvapivě úhledná.

Pořád za mnou chodí, ať jí hláskuju, co chce napsat,
protože delší slova si ještě z písmenek neumí sama poskládat dohromady.
Ze školky nosí místo obrázků různé tabulky, do kterých vpisuje písmena a čísla
a vyrábí nám s Jirkou do práce deníky - prý na důležité věci :-)

No a pak ji napadlo, že prostě udělá pohádkovou knížku - tohle jsou první prototypy.
Ještě má rozdělanou pohádku o Smolíčkovi a Perníkovou chaloupku,
tam plánuje ilustrace i přímo v textu,
tak jsem zvědavá :-)

úterý 28. října 2014

Dýně ...


... co se mamce letos urodily na zahrádce jsou obzvlášť vypečené ...



... tahle melounková je fakt povedená, nemyslíte?


... a krásně citrónově žlutá s melounovou čepičkou stejně tak ...


... a taky nám už doma "zestárly" kaštany ...








pondělí 27. října 2014

Slepá mapa ...



... na nic si nehraje a "jen" vypráví krásný příběh ...



... velký čtenářský zážitek a radost ...

... jedním dechem ...



... chci ji domů ...


neděle 26. října 2014

Pohlednice od Báry ...

... krása nesmírná, ze které mám velkou radost ... 

... fotografka Bára Grünwaldová,
od níž mám doma tuhle nádhernou fotku,
vytvořila sérii pohlednic s motivy ročních období,
které jsou k dostání tady tu ...


Podzim - můj favorit ♥

Jaro a zima


... vzala jsem si je pro sichr hned dvakrát,
jednu sadu na posílání a tu druhou si doma vystavím někde pěkně na očích
 a budu se kochat a kochat a kochat ...

... jen se trochu biju do hlavy, že jsem si rovnou nevzala i Léto ...
... tak příště, Baru ...


pátek 24. října 2014

Aspoň jednu každý týden ...


... 43/2014 ...


... dneska nemocně - doznívající laryngitida a tracheitida -
takže čajujeme, sirupujeme, odpočíváme, čteme, malujeme,
sledujeme Boba a Bobka a nedodržujeme nařízený hlasový klid, 
protože Eliška tu pusu opravdu nezavře a v jednom kuse něco
zpívá a vykřikuje, bo to prostě jinak už neumí :-)

A já se jen modlím, abych to od ní nechytla, 
protože příští víkend mě čeká další setkání,
na které se těším už hrozně dlouho a moc by mě mrzelo,
kdybych musela zůstat doma ...
Takže se  v rámci prevence dopuju céčkem a lichořeřišnicí, 
snažím se ignorovat "divný" pocit v krku, 
bo psychosomatika je sviňa,
a taky se musím ovládat, abych se s Eli moc nemazlila,
což je, jak každá máma ví, fakt děsně těžké,
zvlášť když máte doma maroda ...

Spoléhám hlavně na tu lichořeřišnici, co ji pravidelně užívám,
mám tu imunitu fakt o poznání lepší, tak snad zabere i teď. 
Musí!

Držte mi pěsti!

Buďte zdraví a mějte krásný víkend!

úterý 21. října 2014

Markéta Pilátová  Má nejmilejší kniha


... 43/2014 ...




Ve svém druhém románu Má nejmilejší kniha Markéta Pilátová stejně jako ve svém románovém debutu tematicky čerpá z jihoamerického prostředí. Román je jakýmsi kaleidoskopem, poskládaným z příběhů několika hlavních postav, jejichž osudy se tu rafinovaně proplétají ...


Jednou z nich (a zároveň postavou nejvýrazněji negativní) je Velký Michael - světově uznávaný vědec, ředitel Hadího institutu, který se vedle pokusů na hadech podílí také na nelegálních obchodech s narkotiky. Velký Michael je bezohledný, tvrdý a arogantní člověk, toužící po penězích a slávě, člověk bez jakýchkoliv morálních hranic ...
Krásnou hrdinkou je indiánská míšenka Pajita - nevzdělaná, plachá a tichá dívka, týraná svými rodiči. Pajita získala schopnost rozumět hadům, když ji jeden z nich v pralese políbil a v kombinaci s jejími neobyčejnými instinkty představuje toto její zvláštní umění pro Velkého Michaela Vidala nenahraditelnou devízu. V Hadím institutu mu má dívka pomoci při práci s hady. Ve Velkém městě se nesmělá Pajita seznámí s pouličním žongléřem a počítačovým nadšencem Ptákem - synem prostitutky ze slumu - a jejich vzájemná láska je jednou z několika milostných narativních linií tohoto románu.
Další mileneckou dvojici tvoří submisivní malíř a úředník v Hadím institutu Yan a jeho temperamentní a energický přítel - psychiatr Otto, který spolu se svým otcem vyráží do dalekého Polska hledat rodinné kořeny.
Osudovou roli v příběhu sehraje i federální agentka Pula. Bojuje s místní narkomafií a je utajovanou dcerou Velkého Michaela. Aby svého otce usvědčila  z kriminální činnosti,  je Pula nucena zatknout svou matku (uznávanou glacioložku), která pro Michaela Vidala pašuje drogy. Jejím partnerem je v románu Hugo - lékař s nadpřirozenými schopnostmi, jenž za cenu obrovských bolestí a migrén vidí minulost i budoucnost svých pacientů.
Všechny  postavy  tohoto  románu jsou spojeny hledáním svého místa na světě,  své identity, smyslu  své  vlastní  existence ... 
V očích Markéty Pilátové pak nejdůležitější roli v tomto uvědomování si sebe sama hraje láska a nezištná, nesobecká pomoc ostatním lidem, která jediná snad vede ke štěstí ...


Klíčovým motivem celého románu je obraz hada, akcentovaný i na obálce knihy. Pilátová přitom vychází nejen z latinskoamerického kulturního prostředí, ale také z křesťanské a řecké mytologie, do úvahy tu přichází také v českém prostředí dobře známý motiv bílého kouzelného hada, po jehož pozření můžeme porozumět řeči zvířat. Dobře známý je také motiv Asklépiova hada jako symbolu léčitelství a především biblický obraz hada, který svedl Evu k prvotnímu hříchu.
Vzhledem ke zvolenému prostředí samozřejmě nelze opomenout Quetzalcóatla - Opeřeného hada z aztécké mytologie, který představoval jednoho z mála dobrých (hodných) bohů a vedle božské podstaty byla zdůrazňována i jeho lidská stránka. Symbolizoval plodnost i válku. 
Had Haré - jedna z hlavních "postav" knihy - je tady jakýmsi autorským vypravěčem, hybatelem děje, který promlouvá s jednotlivými postavami, řídí jejich kroky a ovládá je ve snech ... 
Snaží se definitivně zabránit násilí páchanému na hadech kvůli získávání hadího jedu - ten není možné vyrobit synteticky a lze jej získat jen z živých hadů, kteří jsou v Hadím institutu drženi v otřesných podmínkách ...
Haré je tu vlastně ztělesněnou touhou po spravedlnosti a svým způsobem symbolizuje vyšší řád a jakousi božskou moudrost a nekonečnost  ... 
Jeho monology jsou v textu románu formálně odlišeny kurzívou. 


Podobně jako Haré glosuje v roli vypravěče jednotlivé příběhy  postava muže označeného jako Ten, který tetuje (i jeho monology jsou v knize typograficky odlišeny od ostatního textu - jsou zvýrazněny tučně). Tajemný tatér trpí ztrátou paměti, neví, kdo je a nepamatuje si vlastní minulost, jen občas se mu vybaví nějaké útržky, např. pobyt ve vězení, kde ho mučili ... Od lidí, kterým tetuje fantaskní obrázky, si nechává "platit" jen jídlem a jako latinskoamerická Šeherezáda vypráví příběhy ...
A stejně jako had Haré i on je nějakým způsobem provázán a spojen se všemi protagonisty tohoto románu ...


Markéta Pilátová vystavila svůj román na značně složité fabuli, roztříštěné do několika větších ucelených fragmentů. V syžetu pak pracovala se sny, básněmi, zaklínadly a písněmi ... využila nejrůznější bájné, takřka pohádkové motivy, které ostře kontrastovaly s velmi realistickým popisem prostředí Velkého města, vší jeho bídou, slumy, narkomafií ...
Její román je opravdu poutavý, mnohovrstevnatý a pestrý, žánrově má velmi blízko k magickému realismu a hranice mezi realitou a sny je v něm velmi křehká.
Na výsledném kouzlu má nesporně velký podíl i, v kontextu české literatury atypicky zvolené, latinskoamerické prostředí - jediné vybočení z něj tu představuje cesta jedné z postav - psychiatra Otta - do rodiště jeho otce, polského městečka, které za druhé světové války fatálně poznamenal pogrom ...



Román je velmi komplikovaný,  čtenářsky náročný a interpretačně nejednoznačný, ale Pilátová je zcela jistě zajímavou autorkou, která velmi dobře pracuje jak se zvoleným tématem, tak s jazykem a její metafory a složité obrazy, v nichž zachycuje vnitřní život svých postav, jsou více než pozoruhodné.
Rozhodně si chci přečíst  ještě její debut Žluté oči vedou domů a její poslední román Tsunami blues (2014). 
Markéta Pilátová se věnuje i dětské literatuře, takže s Eliškou určitě koukneme na Gorilího tátujaponskou holčičku Kiko nebo vílu Vivilílu.


Vydal Torst, Praha 2009. 

pondělí 20. října 2014

Červené a modré ...






... k narozeninám pro švagrovou ...


 ... kratší červené mají pět řad, jsou na tmavě šedé perlovce
a zkombinovala jsem tu menší skleněné broušené korálky 
s většími plastovými ve stejném tónu ...





... modré jsou bohatší - osmiřadé ...


... a jednodušší - jen rokajl Preciosa v krásné jasné modré barvě ...








... myslím, že s tou tmavě šedou mu to taky sluší ...



Tak ať v nich, teto Pájo, uděláš parádu :-))

neděle 19. října 2014

Něco z Drtikola ...

... na doplnění článku o Dějinách světla ...



Autoportrét s dcerou Ervinou

Portrét T. G. Masaryka a Rabíndranátha Thákura