sobota 13. září 2014

Irena Dousková  O bílých slonech

... 44/2014 ...




Souborem osmi povídek se Irena Dousková po svých známých knihách Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák znovu vrací do období normalizace - jejich děj se totiž odehrává koncem srpna 1975 v blíže neurčené vsi kousek od Zdic jihozápadně od Prahy. 
S jejími obyvateli se tu během jednoho týdne potkáváme v krátkých, jednoduchých příbězích a jsou to obyčejní, všední hrdinové, nicméně zajímaví a zcela jistě ne černobílí - malý uličnický kluk, jeho despotický táta - předseda MNV, jeho nešťastná manželka, osmiletá přemýšlivá holčička a její věřící babička, pubertální student, který píše básně, místní kominík a jeho podváděná žena, nerudný stařec ...
Jejich charaktery vycházejí plně najevo průběžně, např. prostřednictvím vzpomínek či různých vhledů do minulosti, které jejich jednání a motivace svým způsobem ospravedlňují.



Jednotlivé povídky spojuje nejen zhruba deset hlavních postav, přecházejících přirozeně z jednoho příběhu do dalšího, v závislosti na tom, jak se proměňuje vyprávěcí perspektiva - Dousková vypráví v klasické er-formě, střídavě upřednostňuje úhel pohledu jednotlivých protagonistů a sleduje pak především jejich myšlenkové pochody, chování a činy.
Dramaticky nosné jsou přitom především vazby mezi hlavními postavami, zahrnující širokou a pestrou škálu vztahů od lásky až po nenávist, od strachu a opovržení k obdivu či soucitu, od pokrytectví k lhostejnosti ...


Vysoce efektní a působivé je ovšem také symbolické propojení příběhů slovy dětského rozpočitadla: Štěstí, neštěstí, láska, manželství, panenka, kolébka, hraběnka, smrt ... 
Nevinná slůvka se tu pod rukama Ireny Douskové stávají jakýmsi skrytým a až osudovým spouštěčem probíhajících událostí ...


Atmosféra normalizace tu slouží především jako specifická kulisa, Douskovou historické okolnosti nezajímají. Její příběhy v této knize nejsou příliš dějové, situace tu vykresluje využitím dobře fungujících zkratek a soustředí se zejména na rozvíjení atmosféry ... 
Ta je nejvíce teskná a plná zvláštního smutku, čímž tyto komorní povídky získávají téměř baladické ladění ...


Irena Dousková je všímavá a citlivá vypravěčka, pracuje s úspornými vyprávěcími prostředky, nezahlcuje čtenáře zbytečně mnoha konflikty a motivy, je nezaujatá a své postavy nehodnotí, ani nesoudí, motivace jejich jednání tu vyplývají takříkajíc přímo z kauzality vypravovaného děje.
Jednotlivé příběhy tohoto souboru mají potenciál fungovat i samostatně, nicméně teprve v celkovém kontextu nejlépe vyjde najevo, jak jsou vlastně výborné ...

Knihu působivě ilustrovala komiksová autorka Lucie Lomová


Vydalo Druhé město, Brno 2008. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)