pátek 29. srpna 2014

Jaroslav Rudiš   Potichu

... 41/2014 ...




Jeden den a jedna noc. Pět příběhů na konci léta. Poslední letní den se do Prahy z Lisabonu vrací mladá úspěšná diplomatka Hana, rozhodnutá, že v životě chce ještě něco zažít a proto musí všechno změnit. Tramvaják Petr je naopak rezignovaný. Jezdí linku 22 a snaží se najít svou osudovou holku. Americký právník Wayne má za sebou skvělou kariéru, ale pak se podívá na zprávy v televizi a všechno kolem něj se zhroutí. Mladá punkerka Vanda miluje hluk a ticha se bojí. A nakonec Vladimír, chodí po městě, odstříhává lidem sluchátka a ničí zdroje hluku. Bojuje za ticho až skoro do vlastního sebezničení.
(anotace)



Jaroslav Rudiš (*1972) vystudoval germanistiku, historii a žurnalistiku. Debutoval v roce 2002 novelou Nebe pod Berlínem (Cena Jiřího Ortena 2002). Roku 2006 vydal román Grandhotel (Magnesia litera 2007), který téhož roku zfilmoval David Ondříček. Román Potichu vyšel v roce 2007, roku 2010 pak Rudiš vydal další román Konec punku v Helsinkách. Ve spolupráci s výtvarníkem Jaromírem 99 (Jaromírem Švejdíkem) pak vytvořil komiksovou trilogii Alois Nebel: Bílý potok, Hlavní nádraží, Zlaté Hory (2003 - 2008), která byla Tomášem Luňákem zfilmována technikou rotoskopie v roce 2011. Zatím posledním Rudišovým počinem je novela Národní třída (2013), která byla letos nominována na Magnesii literu.



Jak už bylo naznačeno ve výše uvedené anotaci, román Potichu je s jedinou výjimkou (lisabonský prolog diplomatky Hany) zasazen do přesně ohraničeného časoprostoru Prahy a jednoho pozdně letního dne a noci. Obraz města, vytvářejícího konkrétní a specifické prostředí, je přitom v Rudišově tvorbě stěžejní - u Nebe pod Berlínem to byla německá metropole, v Grandhotelu hraje stejnou roli Liberec a v Potichu je takto prezentována již zmíněná Praha (hlavně Žižkov), a to především v jejích negativních (všudypřítomný smrad, pouliční krádeže, nepoctiví taxikáři, nevzhledná žižkovská věž atd.) nuancích ...


Potichu se vyznačuje sevřenou formou bez výraznějších vedlejších dějových linií nebo odboček, Rudiš román úspěšně dynamizuje využitím kratších kapitol a stejně tak krátkých vět, což je jeden z typických znaků jeho autorské poetiky. I tady se objevuje řada  jeho častých a oblíbených motivů - např. odkazy na punkrockovou hudbu nebo prvek tramvají, zastupujících jeho oblíbené téma dopravních prostředků, jezdících po kolejích ...


Jaroslav Rudiš tu využívá známé a poměrně často se objevující schéma příběhu s paralelním vyústěním a koncentruje se na jednotlivé mikropříběhy pěti hlavních postav, jejichž cesty se v závěru románu protnou, přičemž se po celou dobu vyprávění pohybují ve stejný čas na stejném místě, koexistují spolu nebo se nevědomky míjejí, potkávají stejné lidi a dívají se na ty samé věci .. Přestože je tak čtenáři téměř od počátku autorovo směřování ke společnému vyústění jasné, daří se Rudišovi udržet napětí a zájem.
Každá z této plejády bizarních a nepříliš sympatických postav, jejichž příběh je svým způsobem banální, přitom de facto zastupuje určitý psychologický charakter nebo reprezentuje určitou sociální vrstvu.



Jaroslav Rudiš je rozhodně zajímavým mladým autorem, jehož literární styl je velmi čtivý a dynamický. Ke svým postavám přistupuje jako objektivní vypravěč, nicméně se smyslem pro svérázný humor a ironii, navíc umí dobře pracovat s náznaky a zkratkami a jeho příběhy jsou dobře vypointované...
Po letech jsem si znovu přečetla také jeho Nebe pod Berlínem a chystám článek o Grandhotelu a Národní třídě ... v knihovně jsem zahlédla i Aloise Nebela a přestože jsem komiksy "nepolíbená", dost mě to láká ...


Vydal Labyrint, Praha 2007. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)