sobota 9. srpna 2014

Den pátý ...





"Pojď,"
řekl,
"nic už nezbývá,
než hledat les, kde ještě dříví.

A křepelku.
A pět peněz.

A déšť,
co nikdy nevěřil, že staré lásky nereziví."

"Pojď,"
řekla.

"Bůhví
zda je tráva, která je ještě zelená.

Zda padlý sníh.
Zda hora Závrať,
kde na své slovo 
dosud čeká ta nejkrásnější ozvěna."

A
šli.
A nahlas
rouhali se.
A nebe jako bílá křeč
zaškubal blesk, až hrkly zvony. A
v pohádkovém povětří mihly se zlaté vlasy tři

jak
ornátové 
nitě. Hořela,
hořkla pelyňková step.
Však bylo čisto po Zemi.
Jiskří, a voda dešťovka, a dýmy
nad břehy se bíle klátily jak šeříkové keře.

Usedli

na hrobech.
A že šli kohouti
a že jim pod nohy trousili
křik a zpěv a ještě teplá péra,
vzal jedno zelené a křičel na lesy, že je
to naděje a že tu hora snad, kde spí ta ozvěna!

"Mluv! Ptej se ..."

prosil ji.
A ona přes hřbitovy
volala:

"Závrati,
ach, černá horo vdoví!
Řekni, kde radost má!
A proč mi neodpoví?
Slyšíš mě...?"
volala.
A celá čekala. A
lesy hřměly:

"... kdo ví ..."

A

šli a šli.
a nahlas modlili se.
A v mlázích jeleni a bludné
lodi v dálkách basově zpívaly, až
trhal sebou sad. A zmije řetízkové
smetaly návrší, až kraj byl samé kosti.

Nesl ji

v náručí.
A větry nad světem
zeleně hvízdaly a mokře bily je,
jak by se vdávaly, jak by se ženily
metličky z parních lázní. Pršelo do moří.
A déšť se topil dřív, než stačil sám být z vody.

Usedli
na hrobech.
A sotva, zemdlený,
zabodl v zem svou hůl,
růžově začla kvést a listím křehce
znít - a on až vykřikl a jat tou mocí zlou,
klek před ní do trávy jak před dědičkou trůnu.

"Mluv! Ptej se ..."

prosil ji.
A ona přes kamení
volala: 

"Závrati,
ach, horo mého snění!
Kde smír tu se sebou?
Kde smích? Kde zapomnění?
Slyšíš mě ...?"

volala.
A celá čekala. A
lesy
hřměly:

"... není ..."

A

šli a šli
a šli. A sotva viděli.
A sotva slyšeli ... Kříž, který
zelenal. A stoly hodovní, jimž rostlo
z nohou listí. A roucha na stěnách - zježený,
hebký hřbet - jak by tu za poutko viseli beránci.

Už ji

jen podpíral.
A orli v nebesích tratili
temné peří, až lítlo nad zemí jen
sem tam vajíčko. A stohy suly se. A chlupy
rostly z bot. A vrby couvaly a rostly do země,
až zbyl z nich v bertrámu jen prut. A píšťalka.

Usedli
na hrobech.
A jemu v konci dne
se ještě zazdálo, že slyší
nablízku půl smích, půl moldánky. Jako by
krajina úlevně plakala. Jak by se svlékala.
Zajíklá nadějí, že začíná se cosi nejistého znova!

"Mluv! Ptej se ..."

prosil ji.
A ona přes rozcestí 
volala:

"Závrati,
ach, horo mezi městy!
Jen živ - co člověk má?
Jen živ - co má v půl cesty?
Slyšíš mě...?"

volala.
A celá čekala. A
lesy 
hřměly:

"... štěstí ..."

Hrom,

jak by z čista jasna.
Jak by se setmělo. Jak by se lest jí,

krásná,
přitiskla na tělo. Jak by ji oběhli
v kolečku
vraníci. Jak by jim otěže voněly ostřicí.

Lehla,
a smála se. Že les tu prolhaný. A

že tu
bílým psům říkají Cikáni ...

"Pojď,"

řekla,

"nezbývá
než vzít si korunu. 
A sám si králem být. A, co mi do trůnu!"

"Pojď,"

řekl.
"Hroby spí.
Nemysli na ráno.
Králové mívají na růžích ustláno ..."

KAREL ŠIKTANC - ADAM A EVA

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)