sobota 2. srpna 2014

Den čtvrtý ...





Vstávala,

jak by na nebe se brala.

Vzkřikl.
Chtěl říci: "Bože,
je jak kříž! Jako by stála
sama sobě v týle!"

A neřekl nic. Jen hladil zem 
a díval se, jak padá jí
ramínko od košile.

Záblo.

Chtěla říct:

"Lásko,
máš voskový nos! Točíš se,
točíš dokola, čekáš, kdo odkud
zavolá, jak malá divá mula!"

A neřekla nic. Jen smetla tmu
a hleděla, jak pošeptmu
z hulánských kopí lesa kane smůla.

Neboť
nebylo slov.

Jen ze rtů jakás řeč se drala,
stará,
co nic už neříkala, a byla jenom
na obtíž. I jazyku. I duši.

Žehrali. A jak by lkali.
Zebrali. A jak by láli.
Kývali si na protest jak hluší.

Den bolel.

Bylo Holátek.

Co bylo komu po nich dvou?
Rejsci a psi a beránci
se na svět líně trousili
jak prázdninoví hosti.

Mlčeli. Slova staletá
však lezla šeptem ze tmy dál.
Jak plst. Jak rybí kosti.

Z hřebínku.

Z ranců pod hlavu.

Z dopisů,
které přežily
poštovské panáčky
i koně.

Rvali je nadranc. Němí. Zlí.
A házeli je do moří, co hrnula se
ze čtyř stran, jak by si přišla pro ně.

Smáli se.

Jak je vlny štvou.
Jak kroutí se.
Jak zplihle jdou.
Jak nebolí. Jak drmolí
si dál svá prošlá Ano.

A zdvihli hlas. A křičeli. By
zahltil se lítý proud. By ke všem čertům
vzal i to, co na srdci je psáno.

Bůh dá!

Užuž si věřili.

Však voda, náhle zbabělá,
se horempádem vracela
a horempádem nesla zpět
tříšť zatracené řeči.

A echo křiku znělo z hor.
A kroužilo. A hrozilo
prstíčkem zpovzdálečí. 

Zoufalí,
padli do trávy.

A jati hrůzou z mlčení,
hrabali z hrobů kamení
a hnali pryč tu
Přesnoclež, co držela jak klíště.

Marně. Kruh stál. A necouval.
Jen voda se jim - raněná -
vylila do ohniště.

Co počít?

Slastné ozvěny -

zlomené v křížích -
táhly z vod
a nabízely o překot
hrníčkům med a hrdlům nože.

Co vysvléci? Kam utéci?
Listí - jak krvavé peníze - stlalo jim,
stlalo v padlých hrobech lože.

Co počít?

Čněli z vlčí mlhy
a hleděli si na nohy.
Užaslí, že je unesou. Že jdou.
Že jsou. Že derou se
doprostřed širé vody.

Hrnuli slova od břehů. A nořili se
čím dál hloub. Jakoby uřklí
nadějí, že smrt je osvobodí.

Mraky jak ovce.

Šli a šli.

Jen se v něm hrůzou přikrčila.
Jen přikrčil se hrůzou v ní.
A v devateré povodni
slyšeli smrt, jak zve je.

Voda jim sáhla po srdci.
Cítili, jak se chtivá chví.
Jak hladoví. Jak zeje.

Snad Bůh to chtěl.
A snad jen snil.

A snad se náhle probudil:
chřtán moře,
užuž od krve,
naprázdno chňapl po úzkostném stínu.

Couvali na Zem. Leklí. Mdlí.
A slunce spadlé do polí,
zakrvácelo hlínu.

Vztáh ruce.
Byla daleko.

"Darmoděj!"
řekla.
Jako včera. A znělo to 
jak skřípot pera.

"Darmoděj!" řekl, zmaten, po ní.
A znělo to jak zvon, co zvoní
a neví co. Snad hold. Snad hrana.

Den bolel.

Bylo Holátek.

Pravěký prales v mračnech par
jim v zádech stál
a zval je dál,
jak zotvíraný pozdní vlak,

jenž přijel dřív
a sbírá čas ...
neb ...

cesta předem daná.

KAREL ŠIKTANC - ADAM A EVA


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)