neděle 31. srpna 2014

Náš první Mitnik kousek ...

...  chtěla jsem se nechat překvapit a nechala všechno na ní ...

A přišla nám tahle krása -
 šito a baleno s láskou by Rosa Mitnik ...




Pro Elišku s parádními opičkami, meruňkovou koženkou
a tmavěmodrým zipem  ...

A Eli byla NADŠENÁÁÁÁÁ!!!!
Taky - kdo by nebyl?! Já dostat ve čtyřech letech takhle vymazlenou taštičku,
tak su taky šťastná jak blecha :-)


... hned si do ní taky začala ládovat všechny ty důležité holčičí nezbytnosti
a večer s ní šla dokonce spát ...


... teď se jen trochu bojím, aby si na ten luxus nezvykla 
a nechtěla na páté narozeniny už rovnou Vuittonku :-))
Musím se schválně podívat, jestli mají nějakou dětskou kolekci,
ale i kdyby, silně pochybuju, že by zvládli překonat opičky s puntíky ...



A to je, prosím pěkně, ta moje - parádní látka, hořčicová koženka a  JO - byly tam!!!
mé oblíbené puntíky -
páč madam Mitnik je prostě nejlepčejší!!!




A příště vám ukážu, co naopak mířilo ode mě k ní ...

sobota 30. srpna 2014

Aspoň jednu každý týden ...


... 35/2014 ...

... děti s papírovou maskou aneb kdo si hraje, nezlobí ...
... i když, ne vždycky :-))


pátek 29. srpna 2014

Jaroslav Rudiš   Potichu

... 41/2014 ...




Jeden den a jedna noc. Pět příběhů na konci léta. Poslední letní den se do Prahy z Lisabonu vrací mladá úspěšná diplomatka Hana, rozhodnutá, že v životě chce ještě něco zažít a proto musí všechno změnit. Tramvaják Petr je naopak rezignovaný. Jezdí linku 22 a snaží se najít svou osudovou holku. Americký právník Wayne má za sebou skvělou kariéru, ale pak se podívá na zprávy v televizi a všechno kolem něj se zhroutí. Mladá punkerka Vanda miluje hluk a ticha se bojí. A nakonec Vladimír, chodí po městě, odstříhává lidem sluchátka a ničí zdroje hluku. Bojuje za ticho až skoro do vlastního sebezničení.
(anotace)



Jaroslav Rudiš (*1972) vystudoval germanistiku, historii a žurnalistiku. Debutoval v roce 2002 novelou Nebe pod Berlínem (Cena Jiřího Ortena 2002). Roku 2006 vydal román Grandhotel (Magnesia litera 2007), který téhož roku zfilmoval David Ondříček. Román Potichu vyšel v roce 2007, roku 2010 pak Rudiš vydal další román Konec punku v Helsinkách. Ve spolupráci s výtvarníkem Jaromírem 99 (Jaromírem Švejdíkem) pak vytvořil komiksovou trilogii Alois Nebel: Bílý potok, Hlavní nádraží, Zlaté Hory (2003 - 2008), která byla Tomášem Luňákem zfilmována technikou rotoskopie v roce 2011. Zatím posledním Rudišovým počinem je novela Národní třída (2013), která byla letos nominována na Magnesii literu.



Jak už bylo naznačeno ve výše uvedené anotaci, román Potichu je s jedinou výjimkou (lisabonský prolog diplomatky Hany) zasazen do přesně ohraničeného časoprostoru Prahy a jednoho pozdně letního dne a noci. Obraz města, vytvářejícího konkrétní a specifické prostředí, je přitom v Rudišově tvorbě stěžejní - u Nebe pod Berlínem to byla německá metropole, v Grandhotelu hraje stejnou roli Liberec a v Potichu je takto prezentována již zmíněná Praha (hlavně Žižkov), a to především v jejích negativních (všudypřítomný smrad, pouliční krádeže, nepoctiví taxikáři, nevzhledná žižkovská věž atd.) nuancích ...


Potichu se vyznačuje sevřenou formou bez výraznějších vedlejších dějových linií nebo odboček, Rudiš román úspěšně dynamizuje využitím kratších kapitol a stejně tak krátkých vět, což je jeden z typických znaků jeho autorské poetiky. I tady se objevuje řada  jeho častých a oblíbených motivů - např. odkazy na punkrockovou hudbu nebo prvek tramvají, zastupujících jeho oblíbené téma dopravních prostředků, jezdících po kolejích ...


Jaroslav Rudiš tu využívá známé a poměrně často se objevující schéma příběhu s paralelním vyústěním a koncentruje se na jednotlivé mikropříběhy pěti hlavních postav, jejichž cesty se v závěru románu protnou, přičemž se po celou dobu vyprávění pohybují ve stejný čas na stejném místě, koexistují spolu nebo se nevědomky míjejí, potkávají stejné lidi a dívají se na ty samé věci .. Přestože je tak čtenáři téměř od počátku autorovo směřování ke společnému vyústění jasné, daří se Rudišovi udržet napětí a zájem.
Každá z této plejády bizarních a nepříliš sympatických postav, jejichž příběh je svým způsobem banální, přitom de facto zastupuje určitý psychologický charakter nebo reprezentuje určitou sociální vrstvu.



Jaroslav Rudiš je rozhodně zajímavým mladým autorem, jehož literární styl je velmi čtivý a dynamický. Ke svým postavám přistupuje jako objektivní vypravěč, nicméně se smyslem pro svérázný humor a ironii, navíc umí dobře pracovat s náznaky a zkratkami a jeho příběhy jsou dobře vypointované...
Po letech jsem si znovu přečetla také jeho Nebe pod Berlínem a chystám článek o Grandhotelu a Národní třídě ... v knihovně jsem zahlédla i Aloise Nebela a přestože jsem komiksy "nepolíbená", dost mě to láká ...


Vydal Labyrint, Praha 2007. 

čtvrtek 28. srpna 2014

Se slzami ...



... čiré skleněné korálky ve tvaru slziček vypadají naživo hodně dobře, 
musím z nich umotat ještě něco dalšího ...



... tyhle delší třířadové dostala moje báječná mother-in-love k narozeninám ...




středa 27. srpna 2014

Poslední dny mám pocit...

... že nějak nestíhám ...  


Než jsem se stačila pořádně rozkoukat, je po prázdninách a v pondělí zase Elišce začíná pevný režim a školka. Tváří se nadšeně a prý se těší, hlavně na kamarády, pančitelky a vůbec celkově ... skoro celé prázdniny totiž letos trávila na střídačku u babi s dědou a u prababičky, takže jí asi chybí ta mladá krev - při vší úctě k stále vitálním prarodičům :-) Neměla jsem ještě nárok na dovolenou a ve školce fungovali jen čtrnáct dní v červenci, takže díky bohu za hlídací babičky, fakt netuším, jak to řeší jiné maminky, co tuhle možnost nemají.

Po dlouhé době jsem zase měla pracovní léto, prázdniny mi tak nějak protekly mezi prsty ... nestihli jsme tím pádem žádnou delší dovolenou, ale to vůbec neva, práce je teď důležitější a fakt si to užívám - jsou tam na mě hodní a slušní a taky žádný velký stres, což je po mých předchozích pracovních zkušenostech příjemná změna ... sice poslední dobou mám trochu fofry, ale pořád jsem ještě pomyslně v té "zaběhávací" fázi, takže si to určitě časem sedne ...
Do toho chodím na rehabilitace a jsem unavená, protože málo spím ...  jsem prostě nepoučitelná, ale na pětihodinový spánek denně asi brzo dojedu - dneska jsem už cestou z práce usnula v tramvaji, takže jsem málem dojela až na konečnou :-)

Štve mě, že nemám tolik času na čtení (což je ovšem moje čistě sobecké hledisko, jinak jsem samozřejmě za tu spoustu věcí, které mi teď vyplňují čas, ráda a vděčná).
A taky si nestíhám si dělat poznámky k přečteným knihám ... to byla jedna z věcí, kterou jsem letos chtěla dělat poctivě a pečlivě a zatím se mi to docela dařilo - aktuálně ovšem mínus devatenáct položek, což už asi dohromady zpětně nikdy nedám ...

Mám spoustu plánů, co chci uháčkovat a uplést (protože je to super relax), ale času se mi nějak nedostává a nejspíš budu ráda, když zvládnu v průběhu podzimu vyrobit pár dárků na Vánoce (jo, já vím, říkáte si: Neotravuj s Vánocemi, vždyť je teprve srpen! - ale věřte mi, zase to sletí strašně rychle - a tipuju, že už koncem září budou v obchodech čokoládoví mikuláši a kolekce ... 
A víte co - kdo uvidí první, má u mě čokozajíce :-) 

A taky mám pár restů, za které se moc omlouvám a stydím - ale Petře a Petrůů, slibuju, že vám balíčky odešlu co nejdřív! Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!

V Bělé a při výletu na Gírovou ...
Mimochodem - na poslední fotce Eli radostně mává,
politický názor (ani ten extrémní) si ještě nevytvořila :-))

Každopádně myslím, že Eliška měla krásné prázdniny, takové ty první opravdové ... pár hezkých výletů a aktivit jsme zvládli, s dědou a babi se poctivě učila plavat, do sytosti se vyřádila venku a na hřišti má za sebou taky spoustu pokroků - vyleze až na úplný vršek provazové pyramidy, naučila se sama rozhoupat na houpačce a umí se houpat i ve stoje, s tátou zkoušejí šplhat (po mě to teda rozhodně nemá :-)) ... zkrátka získala větší jistotu a sebevědomí v pohybu, i za cenu několika nezbytných modřin a boulí, ale to k létu patří ... Hodně ji přes prázdniny začala bavit písmenka a čísla, takže pořád zkouší něco psát a počítat (ale nebojte, máme normální dítě, takže žádná malá násobilka se zatím nekoná :-)
Jo, a taky byla s babičkou poprvé v životě v kadeřnictví a měla z toho megazážitek, protože opravdický kadeřník - pan Marcel - jí udělal parádní lokny :-)
Celkově je taková otrkanější, zase o něco vyspělejší a šikovnější ... ale nutno říct, že u dědy a babičky taky trochu "zvlčila" a občas odmlouvá a je taková drzejší, než byla před předáním - asi budeme muset zase nastavit mantinely, které trochu povolily, když jsme ji na chvíli ztratili z očí a ze sféry vlivu :-)) Ale babičkám a dědovi samozřejmě moc a moc děkujeme, protože bez vás bychom to nezvládli!

A je s ní čím dál tím větší sranda ... dneska se mě třeba zeptala, jestli se bude pořád jmenovat Eliška, i když z ní bude maminka (s tím maminkováním je vůbec vtipná, protože její oblíbená hláška je, že až bude mít čtrnáct roků a bude chodit na gymnázium, chtěla by už mít miminko (bože, doufám, že se to  nestane! :-))) 
A odpoledne přišla otázka, jestli bych chtěla radši holčičku nebo chlapečka (pro upřesnění podotýkám, že aktuálně u nás v tomto směru nic "nehrozí") a jestli se na miminku hned pozná, jestli je to kluk nebo holka ("Mami, to se musí dát vyčůrat a uvidí se, co TAM mají, že?") ... a pak mě rozesmála, protože se úplně vážně zeptala, jestli je miminko v bříšku už oblečené - že by to jako šlo poznat podle oblečení :-)))





Užijte si všichni těch posledních pár dnů prázdnin 
a do nového školního roku vykročte pravou!!!


pondělí 25. srpna 2014

Vydařená sobota ...









Hradec nad Moravicí



Prázdniny jsou sice skoro za námi, ale prý má být hezké babí léto, tak snad vám s dalším tipem na výlet přijdu vhod...
Zámek (teda vlastně zámky) v Hradci nad Moravicí najdete v okrese Opava a leží asi 8 km od toho raduňského, o kterém jsem psala tady.
Starší je tzv. Bílý zámek, který byl přestavován renesančně, barokně a nakonec empírově.


Mladší, tzv. Červený zámek, byl spolu se vstupní bránou a Bílou věží v zámeckém parku přistaven v 19. století v novogotickém  slohu. Dnes slouží Červený zámek jako hotel a restaurace. 






Původně tu bylo slovanské hradisko, které v 11. století nahradil přemyslovský knížecí hrad - ten pak nechal ve 13. století Přemysl Otakar II. přestavět a důkladně opevnit. Od 16. století pak dávali čeští panovníci zdejší panství do zástavy - posledním zástavním pánem tu byl Kašpar Pruskovský z Pruskova, kterému se podařilo v roce 1585 získat hrad do dědičného majetku. Poté zahájil přestavbu hradu na pohodlné sídlo s okrasnou zahradou a lesoparkem.





V letech 1778 - 1945 vlastnil panství pruský knížecí rod Lichnovských z Voštic a Werdenbergu, dnes je zámek státní. V roce 1796 poničil zámek rozsáhlý požár a o jeho obnovu se zasloužil krnovský stavitel Jan Mihatsch.
V dubnu 2001 byl zámek v Hradci nad Moravicí prohlášen Národní kulturní památkou.



Bílá věž v zámeckém parku









Zámek stojí na kopci a při procházce anglickým parkem jsem si dole v údolí
všimla zajímavých kamenných kvádrů, poskládaných do pravidelného tvaru ...

Co to bylo, ovšem netuším ...













Oba zámky jsou opravdu moc hezké, zvlášť ten novogotický Červený je pro návštěvníky atraktivní - však tu také pokaždé zaručeně potkáte nějakou nevěstu, svatby se tu konají často ... a příjemný zámecký park je navíc ideálním místem pro efektní svatební foto :-)