pondělí 14. července 2014

Den první ...

Básnická skladba Karla Šiktance Adam a Eva z roku 1968 je naprosto jedinečná a nádherná záležitost a beze sporu patří k těm nejkrásnějším skvostům české poezie ...
Když se mi před mnoha lety na škole dostala do rukou poprvé, bylo to pro mě jako zjevení ... opravdu něco neuvěřitelného ... Měla jsem už docela dost načteno a cynicky jsem si říkala, že mě jen tak něco nepřekvapí a nerozhodí ... a samozřejmě jsem se spletla, protože Šiktanc mě prostě dojímá znovu a znovu a pořád ... 

Chtěla bych se s vámi postupně o těch šest dnů vznikajícího milostného pouta podělit ...
... a nebojte a pojďte to zkusit, nenechte se odradit délkou veršů, pohodlně se usaďte, vydechněte a nechte tu krásu slov plynout ... poezie sice už dnes moc nefrčí, ale slibuju, že nebudete litovat a žádnou psychickou újmu rozhodně neutrpíte, spíše naopak :-))




Byl Den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná 
a pustá.

"Kdo jsi?"
křičel jí do tváře,
jak by měl úzkost,
že se mu jen zdá.
A déšť mu zalil ústa.

Neb
stála voda vzpřímená
nad dějstvím ryb jak šestý prst.
A nikde prám. A nikde chrám.
A neslyšeti Boha.

"Jsem Eva,"
řekla, tišeji než les.
A zeměplazi metli vřes.
A pod Světem, jenž vířil tmou,
se třásla muří noha.

Bil zvon.

A kvetl hadí mord.
Obrátil kapsy naruby
a kladl před ni střep a nůž
a peří na hromádku.

"Jsem Adam!"
křičel na lesy.
A mraky šly jak procesí.
"Jsem Adam! Vše se začíná
a končí od začátku!"

Smutně se smála.

Žal i vděk
jak vydražený nábytek
v ní mrtvě ležel - naskládán
až po poslední vrásku.

Klekl jí k nohám.

Zalklá tmou,
skryla ho sama před sebou.

A Bůh si vzdychl - neviděn -
byv stvořiv pozdní lásku ...


DEN PRVNÍ 

Vzňaly se stohy,
co jich bylo.

Užaslí, stáli na rozhraních hor,
k nimž přibíjel je tisícletý průvod.

První šly kouře z limbového dříví

(neb začínalo
Zmrtvýchvstání Země,
již nezbylo než neživým i živým
navracet zašlé podoby a jména),

první šly kouře z limbového dříví,
a léta v limbu šla,
a dlouhé lokte lží,
a páry nad hrncem,
a křížky po funuse,
a labutě,
a bůvoli

(jež tušili jen
pod vodou,

neb roh jim trčel proti nebi
jak saně z dětství, vmrzlé v led),

a hromy šly,
a hromská štěstí,
a vlčice,
a vlčí mlhy,

a jemu bylo znenadání,
jak by ho nesli nad hlavami:

"Všechno je naše" ... volal na ni,
"Všeho jsi paní ... ber, co chceš!"

a hrozny šly,
a hroznýši,
a hluchavky,
a slepýši,
a pomněnky,
a zapomnění,

a v ní bylo jak po vymření,
jak by ji nesli přes kamení:

"Nechci ... už nic mi na nic není,"
prosila šeptem, "nechci nic ..."

a pulci šli, 
a půlky pravdy,
a tenké zdi,
a tenata,
a sny, uzděné po ocase,
a v pytlích slepá koťata,

třásl se, toužil vzdát se všemu
(marně se, blízká, tiskla k němu):

všechno je naše ... ber, co chceš!"
"Ber si ... měj všechno, k dobrému i zlému,

a ryby šly,
a sliby plané,
a vši,
a kousků husarských,
až hřích!
a husy zařezané,

třásla se - v očích krk i inůž -
a hrozila, že nezůstane,

že všechno stokrát darované:
"Nech, co už bylo ... nechci nic ..."

a vory šly,
a vorvani,
a pór,
a prapor orvaný,

táhla ho pryč, a její oči
hlídaly, zda se neotočí,

a tresky šly,
a třesky plesky,
a stezky már,
a marné stezky,

strhla ho k sobě - ustrašená,
že se jí dívá přes ramena,

a růže šly,
a kůže hroší,
a hladiny,
a hladonoši,

padala v něm - a kdesi vzadu
slyšela ržát tu hrůznou řadu,

a bouřky šly,
a buřinky,

"Co chceš?", ptal se jí po paměti,

a pláň,
a plaňka s plátýnky,

"Co chceš?" a bral ji do objetí,

a vůně šly,
a plavuně,

"Co chceš?"

a člun,

a ona - malá,

a duny na luně,

úzkostná,
slastná - zašeptala:

...

"Všecko."



KAREL ŠIKTANC - ADAM A EVA

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)