čtvrtek 31. července 2014

Aspoň jednu každý týden ...


... 31/2014 ...




... telefonní budky a telefonování vůbec Elišku hodně baví ...
... pár nám jich tu ještě zbylo a pokaždé, když jdeme kolem,
Eli neodolá a důležitě někomu zatelefonuje ...
... vždycky mě napadne, jestli je dneska v době mobilů ještě vůbec někdo používá ...

středa 30. července 2014

Žlutou volánkovou dečku ...


... na kuchyňský stůl jsem uháčkovala tchýni k svátku do její žlutě vymalované kuchyně ...



... líbila se ... že prý jí to tam hezky rozzáří ...


... a já mám radost, protože to byl účel - maličkostí potěšit ...

úterý 29. července 2014

V Opavě za prapraprapraprapraprapra ... babičkou ...


... téměř na poslední chvíli jsem v sobotu stihla výstavu Unikáty zemských muzeíkterou v rámci projektu Strážci paměti. 200 let muzejnictví v České republice 2014 - 2018 připravila tři největší muzea České republiky - Národní muzeum, Moravské zemské muzeum a Slezské zemské muzeum.


... do Opavy to máme od nás kousek, ale vlastně ji vůbec neznám, někdy si tam musím udělat extra výlet 
a historické centrum si pořádně projít a prohlédnout, 
protože se mi na tu první dobrou líbilo opravdu moc ...



Výstavní budova Slezského zemského muzea byla postavena v letech 1893 - 1895
podle návrhu vídeňských architektů Johanna Scheiringera a Franze Kachlera

... v Opavě už výstavu nestihnete, ale máte ještě šanci v Praze a v Brně ...


... v muzeu se mohlo za poplatek fotit, 
ale unikáty byly vystaveny v zatemněné železné kostce, 
takže fotky bez blesku a  v nic moc kvalitě ...

Notoricky známá paní z Věstonic normálně bydlí v Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea a je z vypálené hlíny. V Dolních Věstonicích ji rozlomenou na dva díly nalezl v popelišti velkého ohniště 13. 7.  1925  E. Dania - technický vedoucí výzkumů z týmu Karla Absolona  a ačkoliv by se u dámy nemělo hovořit o věku, já to škodolibě prásknu - má neuvěřitelných 29 000 let ...
V rámci výstavy ji uvidíte v původní otevřené etui, do níž byla uložena po svém objevu - je totiž stále ze dvou kusů a ty není v současné době možné instalovat do stojánků ...



... vidět můžete taky kamennou hlavu Kelta ze sbírek Národního muzea 
nalezenou v roce 1943 v pískovně v Mšeckých Žehrovicích,
 která byla vytvořena ze středočeské opuky zřejmě na konci 3. nebo počátkem 2. století před Kristem 
a je pravděpodobně již od starověku rozlomená na pět kusů ...
Hlava je považována za zobrazení mimořádně významné osobnosti - stylizovaný účes v podobě mnišské tonzury (směřující ale odlišným směrem než její podoba ve středověku) odkazuje k tradicím kněžského stavu keltských druidů předkřesťanského období. Dle archeologických výzkumů nález přímo souvisí s lehce opevněným areálem nedaleko Mšeckých Žehrovic, který zřejmě sloužil jako obydlí tehdejší kmenové aristokracie.


Třetím unikátem pak jsou železné meteority z Opavy - Kylešovic, které byly objeveny v bývalé Lundwallově cihelně v červenci 1925  - tedy v témže měsíci a roce jako Věstonická Venuše - asi to byl vzhledem k významným archeologickým objevům dobrý ročník :-)
V původním nálezu bylo sedm exemplářů o celkové hmotnosti 21 kg; později byly rozděleny na několik menších částí a ve sbírkách Slezského zemského muzea je v současnosti těchto devět fragmentů (menší zlomky jsou pak v Národním muzeu v Praze a v Moravském zemském muzeu v Brně). Meteority ležely v kulturní vrstvě sídliště paleolitických lovců kultury epigravettienu (stáří této lokality je datováno do doby před 18 000 lety), otázkou ovšem je, zda byli tehdejší lovci přímými svědky pádu meteoritu nebo zda jeho fragmenty našli až po nějaké době. Všechny zlomky byly z jednoho původního kusu a v jejich složení převažuje železo (94,00%), dále nikl (5,5%) a malé množství kobaltu, fosforu a síry.



A proč jsem tenhle článek nazvala výlet za prapraprapraprapraprapraprapraprapra ... babičkou? 
No přece proto, že ze srovnání tělesných proporcí Věstonické Venuše s naší ostravskou Petřkovickou (Landeckou) Venuší, s níž bych teoreticky měla být dle místa narození spřízněnější, je více než jasné, že se mí prapředci na té jižní Moravě museli přinejmenším tak nějak mihnout, respektive tam asi nějakou chvíli pobyli, bo ta dáma z Věstonic - to su prostě celá já :-)))

Zatímco Venuše z Dolních Věstonic má 11, 5 cm na výšku, 4, 4 cm na šířku a 2, 8 cm na tloušťku,
Petřkovická Venuše je vysoká jen 4, 6 cm a nemá hlavu, chuďátko ...

A ještě pár poznámek k té "naší" - byla nalezena archeologem Bohuslavem Klímou 14. července 1953 (zase ten červenec!!!) v lokalitě z období kultury mladšího gravettienu na ostravském vrchu Landek. Je vyřezaná z krevele (hematitu) a našli ji pod mamutí stoličkou v místě pradávného sídliště lovců mamutů. V Opavě je k vidění jen její replika - originál je totiž - přestože se jedná o nejvýznamnější pravěkou památku Ostravska - trvale uložen 
v Archeologickém ústavu v Brně. A nechtějí nám ji do Ostravy vrátit, krkouni, prý nám ji budou jen častěji půjčovat ... tsss ....


Moc fajn projekt, takže kdo jste Opavu nestihli,
zkuste v srpnu Prahu nebo v září Brno ...



pondělí 28. července 2014

Den třetí ...



Padl
na čtyři. A
psíma očima ji hladil po nohou.

věšel hlavu psí.
A zakopával o dorotí kvítí.

A ona hleděla
jak duše bez těla.

Jako by ji Pámbu trhal
od strážnýho anděla.

Osedlal 
hůl. A žlutě
ržál. A volal ji, by nasedla.

A
strmě tančil
na zadních, až trnula mu šíje.

A ona smála se,
jako když plakat chce.

Jako by ji Pámbu trhal
andělovi ze srdce.

"Ach
lásko má! Jsi z jezí
rzi! A z vln! a z vírů jezerních,

kde
ze všech malých smrtí mých
zbylo jen labutí peří!"

A ona smála se,
jako když všechno ví:

"Není nic. A nikdo není.
Jenom vlci hladoví."

"Jsi 
z hedvábí! Jsi z hebkých
ran! Z paměti prstů! Z ryb! A z vran!

Jsi z dechu
v mrazech zrcadel,
k nimž přimkneš se - a pláčou!"

"Jen vlci hladoví.
Jen duté pistole.

Leží, leží po mamince
ruce křížem na stole."

"Jsi 
z laskavce! A z tmy kol svic!
Jsi svatá Lež! Jsi Msta! Jsi

víc! Jsi
z dušičkových her ta
zlá, ta něžná smrtí hlava!"

"Leží a hrozí mi:
usměj se na hosty.

Ale ke mně hosti nejdou.
Chodí jenom ouzkosti."

"Jsi
z křídových kol! Jsi z babích let!
Jsi vše, co v nocích mých si říká

cos
líbezného nazpaměť! Jsi vzlyk!
Jsi křik, jímž zem se ve mně trhá!"

"Chodí jen ouzkosti.
Ruce jak lopaty.

Hladovýma, ledovýma
sahají mi pod šaty."

"Jsi
Vánoční! Jsi louč! Jsi sníh!
Jsi hrad můj Líto! Hrad můj Hřích!

Jsi
krajka bělostná na všech těch 
vezdejších veselkách pro peníze!"

"Sahají pod šaty,
utéci nemohu.

Darmoděj! Můj svět mě drží 
všema čtyřma za nohu."

"Jsi 
milost má! Můj kříž! Můj stín!
Jsi letmo hvězd, ach, na podzim!

Jsi z jablíček! A ze sena! Slyším
v něm po nocích své věčné sucho v hrdle!"

"Darmoděj! Nevděk svět.
Nehřeje. Nezebe.

Není nic. A nikdo není.
Jen ten strach, ach, ze sebe."

"Jsi 
z korálů! A z Mléčných drah!
Jsi z čar! A z hrstí vlčí srsti!

Jsi
moje srdce na vahách!
Slyšíš je? Zní jak znamenaný kámen!"

"Amen."
A mlčela. Bez duše. Bez těla.

Jak by Pámbu hrob jí měřil
pro strážnýho anděla.

Lekl se.
Ticha, náhle zlého. Lekl se očí,
náhle zlých. Že už je pozdě. Že ji ztrácí.

A jak by kýval,
Bůh si vzdych ... Šťastliví holubi!
Zobali zrníčka z odřených decimálek!

Prosil ji. Těšil ji
na tisíc způsobů.

Hleděla mu přes rameno.
Andělovi do hrobu.


KAREL ŠIKTANC  ADAM A EVA

pátek 25. července 2014

čtvrtek 24. července 2014

Filip Sklenář  Červené dlaždice


... 33/2014 ...


Tip na tuhle knížku jsem našla na blogu u Báry a protože musím bez falešné skromnosti přiznat, že už mám docela dost načteno a někdy mám pocit, že většina věcí je jen variací na totéž, nemohla mě tahle kontroverzní kniha nechat chladnou, protože co se týče tohoto atypického tématu (které je zcela jasné už z všeříkající obálky), je má bilance přečtených knih nulová ...


Věnuji ji všem lidem zlým i dobrým - nemorálním i moralistům, protože druzí na svém stavu nemají zásluhu, stejně jako první vinu. 
Když náhoda nasype lidské charaktery do baněk a zalije svými lučavkami - zůstává ze všech ideálů, snů a předsevzetí jen nezadržitelný proces biochemických reakcí ...

Filip Sklenář o své knize


Filip Sklenář (1978-2009) byl velmi kontroverzní postavou nejen literární scény, jeho názory byly občas hodně extrémní, otevřeně demonstroval svou sexuální orientaci a provokaci si svým způsobem zvolil jako životní styl. Stačí si zadat jeho jméno do googlu  - za všechny odkazy třeba konkrétně tento nebo tento.
Oficiální zdroje o něm ale víceméně mlčí, přestože jeho Červené dlaždice jsou v mnoha směrech kvalitním dílem, dosahujícím určité umělecké úrovně; rozhodně se nejedná o "pouhou" erotickou novelu na skandální téma. Osobně si myslím, že je tato kniha přijímána bez jakýchkoliv aspirací na její hlubší poznání a pochopení a tím pádem je obecně poměrně podhodnocována. Těžko říct, zda je to hlavně pro zvolené téma nebo pro Sklenářovu komplikovanou  a konfliktní osobnost ...
Poezii začal publikovat v patnácti letech prostřednictvím Českého rozhlasu. Procestoval velkou část Evropy, na africké Ceutě se živil jako pašerák hašiše. Prošel těžkou drogovou závislostí a dostal se i do střetu se zákonem. Vystřídal celou řadu zaměstnání, posledních pár let se živil především jako publicista. Dobrovolně odešel ze světa mezi Vánocemi a Silvestrem roku 2009 - zemřel na selhání srdce po předávkování prášky.

Filip Sklenář - Odjakživa


Odejít z vesmíru

Celý ho objevit

Kdo tohle dokáže

Sám sobě odměřit

Počítat každý krok

Zranil jsem

Bolelo
V temnotě se světlem
Spát tělo na tělo
Dobytka svítání
Promrskat soumrakem
Po věčnost v dešti stát
V kolejích za vlakem 


V Červených dlaždicích se Sklenář zaměřil především na tabuizované spojení homosexuality a církve - jedním z hlavních hrdinů je tu ženatý evangelický farář Ludvík Sýkora, který se zaplete do sexuálního vztahu s nezletilým romským prostitutem. Naivní a bezelstný padesátník, jehož povědomí o reálném životě ve vlastním městě je velmi zkreslené, je pro vychytralého Roma více než snadnou kořistí. Nešťastný muž pak zkušenému manipulátorovi, který má i přes svůj nízký věk slušnou kriminální minulost, absolutně nemá šanci vzdorovat ...


Výraznou dějovou linku pak tvoří příběh Ludvíkova osmnáctiletého syna Jana, který propadl drogové závislosti. V jeho postavě pak Sklenář exemplárně shrnuje všechny její typické znaky - skrývání před rodiči, neustálé lži a předstírání, narušení osobnosti, pochybné sociální vazby, krádeže, drobnou kriminalitu, záškoláctví ... 
Na Sklenářových postavách v podstatě není nic prvoplánově pozitivního a sympatického, jeho hrdinové jsou vlastně všichni spíše antihrdinové - Ludvíkem, jeho synem a čtrnáctiletým Romem Romanem počínaje a Ludvíkovou ženou Marií, dcerou Marcelou, jejím přítelem Petrem či Janovým spolužákem Jakubem konče. 



Příběh je zasazen do časoprostoru Ostravy koncem roku 2003 - město autor znal velmi dobře a ačkoliv v úvodu upozorňuje čtenáře, že kniha rozhodně není průvodcem Ostravou (řada budov, ulic a dalších reálií je ve skutečnosti na jiných než popisovaných místech), vyznačují se Červené dlaždice v tomto směru velkou mírou autenticity a Sklenářův realistický a upřímný popis prostředí vytváří příběhu velmi depresivní a beznadějné kulisy  ... až mě trochu děsí, že žijeme právě tady ...

Filipa Sklenáře jsem až do přečtení této novely neznala a  je docela škoda, že už nic dalšího nenapíše ...
Zkuste mu taky dát šanci ...pokud se vám podaří se alespoň trochu oprostit od prvoplánově skandálního obrazu homosexuality v řadách církve, myslím, že vás hloubka tohoto smutného příběhu a autorská vyzrálost Filipa Sklenáře opravdu překvapí ...


Vydalo AGAVE, Černošice 2005.

středa 23. července 2014

pondělí 21. července 2014

Den druhý ...

... dnes tu pro vás mám pokračování Adama a Evy Karla Šiktance ...



Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.

Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak

v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
po kom zůstal vlas či zmínka. Po kom

kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní 
kleká. Jak se smeká. Jak se svléká

z vin a lží a darmých slibů. Slyšela ho.
Jako řeka, která slyší tonout rybu ...

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.

Nehýbal se. Hlavu v klíně, trnul, jak
se hebce hýbá. Jak ho líbá. Jak ho

prosí. Jak se táže na kohosi, po kom
zůstal šrám či smyčka. Po kom lichá

rukavička. Sladce trnul. Jak se vzdává.
Jak v něm vstává. Jak se shýbá - sponky

v ústech na útěku. Sladce trnul. Jako
ryba, která slyší tonout řeku ...

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.

Zajat něhou, po paměti padal znovu
do zajetí. Celý darem. Celý v hrsti.

Celý z prstů mezi prsty.  Plašen slovy.
Že ji studí. Strašen tichem. Že ji

zebe. Modrá žilka prostřed hrudi.
Modrá žilka prostřed nebe. Ztracen.

Vrácen. Ještě. Ještě. Noc a den. A
v konci deště, v konci pádu kdesi

vzadu stih své dětství. Zády k trati,
dralo listy v jízdním řádu ...

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.

Zotvíraná jako růže, zatrnula všemi
trny.  Sama rána.  Sama vůně. Sama

růže, co si léta sama v sobě smutně
stůně. Sama úzkost. Že se vzbudí.

Že zas najde jenom sebe. Modrá žilka
prostřed hrudi. Modrá žilka prostřed

nebe. Mrtvá. Živá. A co ještě? A co 
zbývá? Voda z deště. Při-ho-ří-vá.

Voda. Voda. Škoda všeho ...
Žádná škoda ...

Lilo. 
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.

Srdce v hrdle, přemnožený, obracel se
těžkou hlavou ještě ve snu k srdci

ženy. Ještě hlídal. Ještě zvídal.
Ještě smál se. Usmířený, že už nic

a nikdo není, kdo by v tichu slz a
smíchů ... zle v ní hleděl z holé 

stěny ...

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.

Srdce v hrdle, marně spala. Marně
v sobě zhasínala. Stál v ní plamen.

Tklivý. Lstivý. Stál, a z noci 
fialové táhli k němu dávní dnové.

Její dávní mrtví dnové. V suchých
loktech suché dříví ... Vlky

v patách ... Jako živí ...

Lilo.
Lilo.


KAREL ŠIKTANC - ADAM A EVA

pátek 18. července 2014

A bez nich už to poslední dobou asi ani neumím ...


... taky narozkové ...

... trochu loterie, protože to není až tak úplně její styl,
ale snad jim přijde na chuť ... doufám :-)


... barevně ovšem dvojka na míru ...


... tyrkysové byly sázkou na jistotu, 
tmavěmodrorůžové (!!!) pro ni byly z počátku asi trochu šok,
ale zvykla si na ně celkem rychle, alespoň to tak vypadalo :-))



... nedokážu to asi vysvětlit racionálně, 
ale tahle kombinace krásné tmavěmodré s malinovými perličkami
 pro mě pocitově byla jako Londýn,
a tímpádem i ona ...



... mě teda oboje bavily moc, takže není vůbec vyloučené,
že si nějaké v podobném barevném ladění časem udělám i pro sebe ...



... protože u nás v rodině razíme heslo, že čačinců není nikdy dost :-))



čtvrtek 17. července 2014

středa 16. července 2014

Yasmina Khadra  Kábulské vlaštovky


... 28/2014 ...


Yasmina Khadra je pseudonym alžírského spisovatele Mohameda Moulessenhoula, v překladu znamená "Zelený jasmín" a vznikl spojením dvou křestních jmen autorovy manželky. 


Moulessenhoul se pro něj rozhodl proto, že byl jako vysoký důstojník alžírské armády podřízen přísným předpisům a chtěl se vyhnout vojenské cenzuře. 
Po odchodu z armády Mohamed Moulessenhoul opustil Alžírsko a odešel do Mexika a později do Francie. Většina jeho románů se odehrává právě v Alžírsku a na politické, sexuální a kriminální násilí v této zemi pohlížejí velmi kriticky. 


V češtině dosud vyšly dva jeho romány - Černá vdova a právě Kábulské vlaštovky.


Na tragickém příběhu dvou manželství tu autor demonstruje fatální dopad Talibánu na život obyčejných lidí v hrůzou paralyzovaném Kábulu a celém Afgánistánu. 
Muhsín Ramát před nástupem Tálibánu k moci vystudoval politické vědy a chtěl se věnovat diplomatické kariéře. Na univerzitě se seznámil se svou budoucí ženou Zunajrou, která se chtěla jako osvícená muslimka stát advokátkou. Válka je připravila o práci, o domov, o klid, o možnost se svobodně a volně procházet po městě a mimořádně krásnou Zunajru symbolicky o tvář ...
"Nestojím o to, vrátit se domů s těžkým srdcem, Muhsíne. Dění na ulici by mi zbytečně pokazilo celý den. Nejsem schopná projít kolem nějaké hrůzy a tvářit se, jako by se nic nedělo. Kromě toho odmítám burku. Ponižuje mě nejvíc ze všech břemen, která musím nést. (...) S tou prokletou kápí nejsem ani lidská bytost, ani zvíře, jenom urážka a potupa, kterou je nutno ukrývat jako tělesnou vadu. To je nesnesitelné. (...) Nechtěj po mně, abych se vzdala svého jména, obličeje, barvy očí a tvaru rtů kvůli procházce bídou a zkázou, nechtěj po mně, abych byla ještě míň než stín, pouhým anonymním šustotem vydaným na pospas veřejnému nepřátelství..."


Átif Šaukat je dozorcem v kábulské ženské věznici, bývalý válečný veterán z války se Sovětským svazem. Je to muž plný tísně, strachu, nenávisti a zoufalství. Jeho o několik let starší žena Musarát trpí nevyléčitelnou nemocí a umírá. 
Ve věznici se pak Átif potkává se Zunajrou, která byla odsouzena k smrti, a fatálně se do ní zamiluje ...


Kromě dvou knih Khaleda Hosseiniho, o němž jsem se tu už zmiňovala, a Frišty Petry Procházkové, která přijde na řadu později, jsem vlastně nic jiného s touto tématikou nečetla, takže moc nemám možnost srovnání. 
Kábulské vlaštovky zachycují mimořádně silné a nosné téma života v Tálibánem ovládaném Afgánistánu víceméně jen v náznacích a přestože mě neoslovily tak silně jako právě Hosseini nebo Frišta, za přečtení rozhodně stojí. 



Vydal Alpress, s.r.o., Frýdek-Místek 2006.
Přeložila Hana Krejčí.