čtvrtek 15. května 2014

Jana Šrámková  Hruškadóttir

                           Zázemí                             


... dnes si dáme zase dvojkombinaci,
tentokrát v podání Jany Šrámkové ...

... osmnáctá a dvacátádevátá letošní přečtená kniha ...

 Hruškadóttir

... 18/2014 ...


Najít přátelství, prostředí k životu, zbavit se strachu. Na prahu dospělosti se "adoptovat" do fungující rodiny. A pak o ni přijít. Dá se v oceánu smutku šlapat voda? Existuje dno a stojí za to se od něj odrazit? Debut Jany Šrámkové vypráví příběh osudové lásky zahrnující víc než jen vztah muže a ženy. Slova jako milovat nebo láska k tomu ale nepotřebuje. Zvláštní autorská cudnost, mistrná technika náznaků a přesných detailů ...

(z anotace ke knize)


Útlá novela (v roce 2009 oceněná Cenou Jiřího Ortena) se odehrává ve dvou časových rovinách - jednak v hrdinčině současnosti a jednak v době jejího dospívání, kam nás vypravěčka přenáší díky asociacím a vzpomínkám, které v ní vyvolávají nejrůznější podněty okolního světa.


Podstatné není ani tak co, kdo a proč, ale to, co tyto okolnosti vyvolávají v hlavní hrdince Veronice - nosným prvkem novely tak jsou její samomluvy, pocity, reflexe ...Jejich hlavním spouštěčem je přitom tragická smrt její nejlepší kamarádky a nevyslovená láska k jejímu otci.


Postava Veroniky je psychologicky velmi dobře propracovaná, působí osamoceně, křehce, uzavřeně a velice melancholicky ...


Jana Šrámková je velmi dobrá vypravěčka, umí do příběhu vhodně umístit zlomové události i letmé momenty, podstatné pro celkové vyznění novely, její vyprávění má zdařilou gradaci a znamenitě pracuje s jazykem. O její erudici literární (vedle Evangelikálního teologického semináře vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze - obory tvůrčí psaní a redakční práce) pak svědčí úryvky básní, uvozující tři části její knihy, jde o verše Daniely Fischerové a ruského básníka Vladislava Chodaseviče, úryvek ze Zpustlé země T. S. Eliota, citáty z Bible nebo motiv svatojánského broučka z pohádky Jana Karafiáta.


Hruškadóttir je vysoce intimní, melancholická záležitost, jejíž přečtení vám zabere minimum času, ale dojem, který ve vás zanechá, je rozhodně trvalejšího charakteru, takže doporučuji vaší pozornosti ...

Vydal Labyrint, Praha 2008. 

Zázemí

... 29/2014 ...

Po pěti letech od vydání svého literárního debutu Hruškadóttir a malé odbočce k žánru dětské literatury (Putování žabáka Filemona) vydala Jana Šrámková vloni svou druhou "dospělou" knihu. 
Zázemí je primárně věnováno hrdinčině babičce Noemi - vzpomínkám na ni, na její dům a věci, na její vyprávění ... skrze babičku se pak hrdinka vrací do svého dětství, do rodného Vysokého Mýta, k obrazům, dojmům, chutím, vůním a zážitkům, které ji formovaly ... 
Je to kniha o snaze vyrovnat se se smrtí blízkého člověka ...
O tom, jak se dospělá hrdinka srovnává se svou novou rolí matky a manželky, o tom, jak zvládá/nezvládá běžnou péči o domácnost a děti, jak se jí daří/nedaří toto vše skloubit se svou tvůrčí seberealizací ... je to psaní o psaní, o nedostatku sebejistoty a sebevědomí, o pocitu neschopnosti naplnit  vysněný ideál ...





Zázemí je členěno na krátké kapitoly, které nemají žádnou výraznou dějovou linku, přesto  ale nenudí a jsou velmi dobře vypointované ... Jsou to svým způsobem deníkové zápisky z každodenního všedního života hrdinky (nákupy, péče o děti, literární čtení, návštěvy ...), její osobní zpověď, což ještě umocňuje řada autobiografických prvků ...


Šrámková hledá skrytou krásu v maličkostech a všednostech, drobných detailech, jejichž prostřednictvím si skládá portrét milované babičky ... Více než fakticky zachyceným babiččiným životním příběhem je ale Zázemí především obrazem toho, jaké emoce a vzpomínky postava babičky vyvolává v hlavní hrdince, jak hodně ovlivnila její život a vnímání a chápání světa ...
Obraz smutku, strachu, smíření a lásky...
A přestože babička už fyzicky neexistuje, je všeprostupující ...


Šrámková  tu   využívá   ich-formu, pracuje  s  výraznou  introspekcí,  skládá  fragmenty   života babičky i  svého prostřednictvím útržků  rozhovorů, předmětů, vůní a gest ...  vytváří  dojem, že vyprávění  plyne  tak nějak  volně, bezprostředně  a bezděky, přestože  kniha má  velmi promyšlenou kompozici. 


Zázemí je kniha poetická, lyrická, velmi osobní a otevřená, vtipná, žensky jemná a něžná ...


Hruškadóttir i Zázemí mám na seznamu svých knižních Must Have, kvůli Elišce bych se ráda podívala na Putování žabáka Filemona a už teď se těším, co Jana Šrámková vydá příště. Jen doufám, že to nebude zase až za pět let :-)



Vydalo nakladatelství Fra, Praha 2013.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a za všechny Vaše milé komentáře :)