sobota 31. května 2014

Tomáš Zmeškal 

Milostný dopis klínovým písmem


... 21/2014 ...



Román získal Cenu Josefa Škvoreckého v roce 2009 a Cenu Evropské unie za literaturu v roce 2011, roku 2009 byl nominován na Magnesii literu a získal druhé místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2009.


Prozaická prvotina Tomáše Zmeškala je velkým českým románem o druhé polovině dvacátého století. Románem napínavým, historickým i milostným. Nenápadně a zároveň neobyčejně sugestivně ukazuje - bez velkých dobových obrazů a jakékoliv prvoplánové politické proklamace -, jak odporná může být doba, která dovoluje vyřizovat si osobní účty prostřednictvím státní perzekuce, jak hluboce dokázal stát vstupovat až do soukromých ložnic a rozvracet vše, čeho se dotkl, kolik síly si žádal i malý odpor proti němu. Román popisuje i míjení, vinu a trest, nesnadnost odpuštění a nenápadnou lidskost podloženou soucitem a neokázalou pomocí. Součástí románu je několik odboček, ucelených příběhů na morální témata, obrazů v obraze.
(anotace ke knize)



Osu vyprávění tvoří osudy rodiny bývalého politického vězně z padesátých let, statika Josefa, který je spolu s manželkou Květou, dcerou Alicí a vnukem Kryštofem ústřední postavou románu.
Vedlejší dějové linie, které ovšem mají s tou hlavní přímou souvislost, tu představuje např. vyprávění o cukráři Svobodovi, svérázném filozofu, pacientovi psychiatra Antonína Lukavského - rodinného přítele hlavních postav, nebo dění spojené s postavou bratránka z Velké Británie, který do České republiky přijede pracovat a jehož názor na Čechy je velmi osobitý.
Paralelní dějovou rovinu tu pak vedle básnicko-mytologických vizí cukráře Svobody nejvýrazněji reprezentuje především líčení hororového vědeckého experimentu, pátrajícího po tom, jaký podíl má genetika a výchovné faktory na původ zla v člověku.


Motiv zla obecně je pro Tomáše Zmeškala v celém románu tím nejvíce nosným - v příběhu Josefa a Květy je to zlo anonymního komunistického režimu, které ovšem velmi konkrétně ztělesňuje dávný společný přítel Josefa a Květy, vyšetřovatel Hynek, jehož sadomasochistický vztah s Květou pak fatálně osudy hlavních postav poznamená. 
Sekundárně je pak tento motiv obsažen také v obrazech nefungujícího manželství Alice, která musí ze strany svého muže Maxmiliána čelit domácímu násilí, a také ve vyprávění doktora Lukavského o jeho dávné lásce Kláře - pacientce psychiatrie, pro kterou zlo představovala smečka vlků - jednak skutečná, tvořená opravdovými šelmami a jednak ta lidská, v přeneseném smyslu slova, když ji de facto uštvali komunističtí pohlaváři, zneužívající jejích vidin a věšteckých předtuch, jimiž trpěla po lobotomii. 



Titulní milostný dopis klínovým písmem je symbolem vyznání Josefa Květě a jejich vzájemné lásky, protože právě na přednáškách profesora Hrozného - rozluštitele chetitského písma  - se kdysi seznámili a sblížili. Klínové písmo se pak stalo Josefovým velkým celoživotním koníčkem, který mu pomáhal v těžkých chvílích věznění i mnohaletého odloučení s Květou. 
Přestože román symbolicky končí happyendem, tragika života a to, jak nevyřčená slova vysvětlení a omluvy ovlivní lidský život a znemožní vzájemné odpuštění, ve výsledném pocitu a dojmu z románu přesto dominují.


Milostný dopis klínovým písmem je mnohovrstevnatou mozaikou, jak po stránce obsahové, tak po stránce stylistické a kompoziční. Čtenářsky je román poněkud náročnější, ale velmi čtivý. 
Chystám se vypůjčit si i další Zmeškalovy knihy - Životopis černobílého jehněte Sokrates na rovníku - protože autor je to rozhodně zajímavý ... 


Vydal Torst, Praha 2008. 

pátek 30. května 2014

Aspoň jednu každý týden ...

... 22/2014 ...


... Elišku jsem tentokrát cvakla mobilem ráno cestou do školky ...




čtvrtek 29. května 2014

Azurové ...





... jedny recyklované háčkované korálky pro mamku ...
původně byly navlečené na silonu, který se ovšem přetrhl,
tak jsem jim dala nový kabát  - světlešedou Perlovku :-)






úterý 27. května 2014

Andy Warhol trochu jinak ...

Ve výtvarném umění  se bohužel moc nevyznám a občas z toho mám docela mindrák - nevím, jestli to tak trochu nesouvisí s tím, že sama žádný výtvarný talent nemám a zvládnu namalovat tak maximálně domeček jedním tahem. 
Nešlo mi to opravdu nikdy, ve škole jsem výtvarku neměla ráda, věčně jsem měla polité výkresy, z mých výstupů nikdy nešlo poznat, jaké bylo vlastně zadání a o vystavení obrázku na nástěnce jsem si mohla nechat jen zdát - to už jsem měla větší šanci, že udělám v tělocviku výmyk na hrazdě, a ten jsem bez pomoci nedala nikdy, FAKT NIKDY ... 
V průběhu let jsem se s tím, že neumím kreslit, postupně smířila, dnes už jsem dokonce tak nad věcí, že dokážu beze studu přiznat poměrně krutou, leč pravdivou skutečnost, že mě naše Eliška v malování hravě strčí do kapsy. 
Malovat se už asi nenaučím, ale aspoň se snažím si postupně doplňovat vzdělání a přehled a kromě vyhledávání na netu na to jdu i přes encyklopedie výtvarného umění. Zase jsem třeba vytáhla z knihovny Pijoanovy Dějiny umění, které jsem před lety uzmula babičce.

A tam je to taky - u hesla Andy Warhol v oddíle o Pop-artu obrázek Campbellovy polévky a jedna z mnoha barevných variací portrétu Marilyn Monroe. Takové bylo donedávna mé povědomí o Warholovi - pravda, vystačila jsem si s tím poměrně dlouho, to uznávám  ...
Nijak zvlášť mě tím ale nezaujal - plechovka a ikonická MM ... hmm, dobrý a co jako?

Ale pak jsem na netu objevila jeho módní ilustrace z přelomu padesátých a šedesátých let a ty mi Andyho poněkud zlidštily a přiblížily ... třeba ty černofialové botičky jsou ÚŽASNÉ ♥, nemyslíte? 




Moc se mi líbí taky jeho motýli - motiv, který je u něj poměrně častý
(určitě jste si jich všimli i u dámy s fialovými vlasy výše) ...
... první obrázek z roku 1955, zbývající dva rok 1986 ...




Ač jsou skvělí, doma by mi asi neprošli - Jirka se totiž motýlů bojí :-)) Mám vážné podezření, že je určitě jediný takto postižený nejen v Moravskoslezském kraji, ale i v celé naší republice ...
Tvrdí, že je to proto, že jsou zblízka fakt děsiví, hnusní a mají odporná chlupatá tělíčka  ... Jestli má ta věc nějaké hlubší pozadí, jsem už raději nezkoumala, ale když rozjedu fantazii na plné obrátky, vidím malého bezbranného Juráška, na kterého se někde na louce ve školce v přírodě snáší pod vedením babočky admirála precizně organizované hejno bělásků ... :-)
Každopádně to bude mít ještě hodně těžké, protože Eliška každého motýlka, kterého venku uvidíme, vítá velmi radostnými výkřiky, takže je jen otázkou času, než některého přitáhne domů a to potom nechci vidět jeho, motýla ani sebe, protože to dilema, na čí stranu se postavit - jestli podržet partnera nebo ochránit zvířátko v nesnázích -  si fakt nezávidím ...






... a s tímhle bych asi taky neuspěla ...
... a přitom je to docela vtipné aneb důvodů k oslavě není nikdy dost ...



Navíc, s přicházejícím oteplením je to více než aktuální  - večer se k nám 
kvůli rozsvíceným světlům a otevřeným oknům zase začínají slítat nejrůznější pšury 
(kdo nezná - obecné severomoravské označení pro rozličný okřídlený hmyz) ...
... zrovna včera jsem Jirku slyšela z kuchyně s něčím zápasit a ač samozřejmě vyhrál ten fyzicky silnější, 
soudě podle doprovodných zvuků a výkřiků to muselo být pořádné turbo, takže fakt těžký soupeř...
... však se pak taky náš tatínek tvářil, jako by to tu celé minimálně osvobodil :-))

Toho Andyho je ale fakt škoda - vždyť by to bylo super si přát:
Hezký broučkový den ♥

A  Warholovy parádní šelmy, jakože kočky, vám ukážu zase někdy příště ...

pondělí 26. května 2014

Myslitel ...



... socha Myslitele před budovou Nové auly Vysoké školy báňské - Technické univerzity
na třídě 17. listopadu v Ostravě-Porubě ...





sobota 24. května 2014

Eduard Petiška:  Anička malířka 


Překrásnou knížku Eduarda Petišky s ilustracemi Heleny Zmatlíkové si pamatuji z dětství, půjčovala jsem si ji v knihovně, když už jsem si sama četla ... doma jsme ji, myslím, neměli, a pokud ano, má ji teď tím pádem moje ségra :)

... protože k NÁM domů Anička malířka přišla až vloni v létě, kdy ji Elišce z výletu do jižních Čech  dovezla teta Pája ...
Vzpomínám si, že jsme zrovna jeli na koupák a švagrovou jsme nabírali cestou. My tři holky jsme pak ležely v Odrách na koupališti na dece a knížkou si listovaly ... takže se mi teď pokaždé, když ji vezmu do ruky, vybaví to hrozné horko, sálající slunce a modrá voda ... a taky to, jak jsme se tam všichni kolektivně spálili, ačkoliv jsme se dobře mazali a polehávali jsme spíše ve stínu -  ale jak všichni víme, slunko je sviňa :)) Eliška měla plavky s dlouhým horním dílem, střídala jsem to i s tričkem, několikrát jsem ji mazala a stejně ... pak jsem to obrečela, že jsem hrozná matka a kráva, protože jsem si trochu připálila vlastní dítě ... když pak po dvou lehce bolestivých nocích nastala ta "loupací" fáze, bylo to už o poznání veselejší :)



Anička malířka je knížka notoricky známá - holčička Anička moc ráda maluje a jednoho dne nakreslí žlutou kočičku, která jí obživne a chce po Aničce, aby jí nakreslila domeček, kde by mohla bydlet ...



... a pak už se dětská fantazie může rozjet na plné obrátky ...


...a Anička s kočičkou zažívá nejrůznější dobrodružství a dobrodružství a dobrodružství :)



Prostě krása nesmírná :)

My doma máme vydání z Albatrosu, Praha 1985.


pátek 23. května 2014

Aspoň jednu každý týden ...

... 21/2014 ...


... cestou z Eliščiny kardiologické kontroly ve fakultní nemocnici, 
kde samozřejmě nemohla chybět i Szidinka,
jsme si daly spicha s tetou Petrou a stavily se v porubské Ollies na dortík ...
Eli tradičně mandarinkový, já New York cheesecake a teta limetkový ...

"Teto, ty máš okurkový dort?" :-)) 
- ano, našemu dítěti připadá kolečko limetky jako plátek okurky, 
protože doma jedeme na citrónech a limetku jsme doma neměli pěkně dlouho, 
ani si vlastně nevzpomínám, kdy jsem naposledy měla mojito nebo ještě lépe - gin s tonikem ...
Musím to napravit a začít si je zase doma dělat, aby Eli neměla mezery ve vzdělání :-)


... ze začátku baštila hezky způsobně, 
ale pak ten nebohý dort poplenila pěkně zostra
a ještě dorážela na můj ...
aneb když dětem chutná, to je radost pohledět :-))

Ollies třikrát zdar!!!

čtvrtek 22. května 2014

Khaled Hosseini  Lovec draků

... 19/2014 ...


Strhující drama ze současného Afghanistánu. Autor, inspirován vlastními vzpomínkami, vypráví příběh osudových zvratů, jimiž jeho hrdina Amír prochází od dětství na cestě k dospělému zmoudření nejprve za mírových posledních let afghánské monarchie a poté za sovětské válečné okupace, na útěku z vlasti a při hledání nového života v emigraci. Události těžko pochopitelné krutosti i bezmezné oddanosti a očistné lásky se v tomto bravurně napsaném románu střídají bez sentimentu, bez jediného zbytečného slova.
(z anotace ke knize)


Hlavní hrdina Amír, pocházející z bohaté a dobře situované sunnitské rodiny, žije v prominentní kábulské čtvrti pouze se svým otcem, matka (univerzitní profesorka) zemřela při jeho porodu. Přátelí se s Hasanem, synem otcova sluhy Alího, který etnicky patří k šíítským Hazárům. 


Amír jako dětský hrdina nepůsobí příliš sympaticky, místy se projevuje vyloženě jako rozmazlený, vypočítavý, falešný a rozmazlený spratek, který si s oblibou dobírá svého kamaráda Hasana kvůli jeho nevzdělanosti a zneužívá jeho bezmezné důvěry a věrnosti. Po fatální, tragické události, která navždy poznamená životy jich obou, se navíc projeví jako zbabělec a slaboch. Negativní myšlenky a obrovský pocit viny jej pak pronásledují až do dospělosti, kdy se do Afghánistánu už ovládaného Tálibanem vrací, aby tuto svou osudovou chybu z dětství odčinil ...


Hosseini tu částečně zúročil své vlastní vzpomínky a zážitky z dětství v Kábulu a historicky obsáhl období od pádu monarchie, přes sovětskou okupaci v osmdesátých letech minulého století až po nástup Tálibanu, kdy se v náznacích pokouší hledat příčiny a původ vzniku tohoto hnutí a v postavě Amírova vrstevníka z dětství pak také kořeny fanatismu a nelítostné krutosti, která je Tálibancům tak vlastní.


Zajímavé jsou části knihy, reflektující život Afghánců v americké emigraci, obraz komunity odtržené od svých kořenů a půdy, nicméně stále striktně udržující tradice a zvyky ... Stejně jako v části vyprávění odehrávající se v Afghánistánu mu k tomu i tady slouží především každodenní situace, rodinné oslavy a setkání, nejrůznější svátky a společenské příležitosti ...


Hosseini dokázal autenticky vylíčit poměry v Afghánistánu od sedmdesátých let až do nedávné minulosti a kruté a bolestné obrazy reálného života střídá s místy až patetickými příběhy přátelství a lásky, když zdůrazňuje důležitost mezilidských vztahů, rodiny a obecně lidských hodnot ...


V roce 2007 natočil podle Hosseinovy knihy americký režisér Mark Forster tento stejnojmenný film, který jsem zatím neviděla.


Khaled Hosseini má vskutku úžasné vypravěčské schopnosti a dar vyvolat ve čtenáři celou škálu emocí. Lovec draků i jeho další kniha Tisíce planoucích sluncí patří bez nadsázky k mým největším literárním zjevením posledních let ...Takže pokud Hosseiniho neznáte, vřele a ráda doporučuji ...



Vydalo nakladatelství Rozmluvy, Praha 2007.

středa 21. května 2014

A staré rány nebolí ...



... jedna ♥ ...




Hudba: Filip Klinecký/ Slova: Michal Horáček/  Zpěv: Lenka Nová

Co odpovím, až svatý Jan
ten pískovcový rozumbrada
a zpovědník všech pražských vran,
se zeptá, jestli žiju ráda?
Až řekne: "Hele, nejsi mladá.
Tvůj šperk je cetka z tomboly.
A ať mi nikdo nevykládá,
že staré rány nebolí."

Jó, Jene, já mám hodně ran.
To ženská v letech neuhádá.
Jsem jako pšenicový lán,
přes který jela kavalkáda;
Svišť, narozený v roce Hada;
Terč ostrostřelců z okolí ...
A tak se do mě touha vkrádá:
Ať staré rány nebolí.

Pak přijde duben, smavý pán.
A pocit: Nejsem ta, co strádá!
Bar mého srdce dokořán
a není v něm jen limonáda.
Když slunce ještě nezapadá -
proč dávat židle na stoly?
To se mi přestane třást brada
a staré rány nebolí.

Svět zavoní jak marmeláda,
nač do ní míchat nevoli?
Tak hrozně to zas nevypadá -
než nové rány zabolí.

úterý 20. května 2014

Adriena ...

včera odešla ...

*6.8.1926    +19.5.2014

Pro připomenutí  rozhovor Na plovárně  z roku 2004 ...

A určitě se podívejte i na dokument Olgy Sommerové Moje 20. století ...
Kromě Adrieny Šimotové je věnován i mé oblíbené Lence Reinerové a Soni Červené,
tři výjimečné a silné ženy, tři výjimečné osudy ... 

A tip pro Brno a okolí - v Domě umění města Brna jsou práce Adrieny Šimotové
až do 3. 8. 2014 k vidění v rámci výstavy Grey Gold ...
Já se určitě podívat zajedu ...


Konvice

Bez názvu, 1992





Hlava ve větru



Ruce v detailu




Záda II, 1992



Lidé - stromy, 2011